STARÁ ŠUMAVA: Proč před kostely o Velikonocích hoří ohně
Bílá sobota bývá také označována jako den světla. Hospodyně měly doma uhasit všechny ohně, při pálení větviček za kostelem a svěcení ohně pak vložit do již posvěceného ohně také své polínko, to pak přinést domů a jím opět rozdělat nový oheň. Zvyk velikonoční oheň žehnat pochází ze zaalpského prostředí, ostatně jako mnoho jiných žehnání v liturgii. Podle některých teorií by mohl snad mít původ v Irsku, kde byl oheň hojně používán při keltských pohanských rituálech.
Oheň symbolizuje zároveň Boží lásku, která plane a hřeje i uprostřed chladu a temnoty. Pro člověka je oheň nezbytnou podmínkou pozemského života: dává teplo, dává světlo, přináší potěšení i radost. Zároveň je i pradávným symbolem smrti a očisty. Toto všechno se střetává ve velikonoční symbolice paradoxů: život i smrt, láska i očištění. A právě ohněm začínají velikonoční obřady.
Oheň a světlo patří k nejstarším symbolům, které naznačovaly přítomnost Boží a sílu Boží. Oheň symbolizuje zároveň Boží lásku…
O velikonoční noci (ze soboty na neděli) se před většinou kostelů zapalují velikonoční ohně. Oheň a světlo patří k nejstarším přírodním symbolům, které naznačovaly přítomnost Boží a sílu Boží. Oheň symbolizuje zároveň Boží lásku, která plane a hřeje i uprostřed chladu a temnoty. Pro člověka je oheň nezbytnou podmínkou pozemského života: dává teplo, dává světlo, přináší potěšení i radost. Zároveň je i pradávným symbolem smrti a očisty. Toto všechno se střetává ve velikonoční symbolice paradoxů: život i smrt, láska i očištění.
A právě ohněm začínají velikonoční obřady. Velikonoční obřad se skládá z několika částí. Úvodní částí obřadu je „Slavnost světla“, která vyjadřuje křesťanskou víru, že Ježíš Kristus je světlem pro tento svět. Obřad „veliké noci = velikonoc“ začíná zpravidla po západu slunce (někdy v pozdních nočních hodinách, nebo dokonce v neděli v brzkých ranních hodinách před rozbřeskem). V kostele se zhasnou všechna světla a věřící se shromáždí před kostelem, kde je zapálen velikonoční oheň.
Kněz s asistencí vycházejí z kostela v bílých rouchách a s velikonoční svící tzv. „paškálem“. Po pozdravení přítomných kněz oheň požehná a modlí se, aby v nás Bůh dal rozhořet touze po nepomíjejícím světle. Po požehnání ohně následuje požehnání velikonoční svíce – „paškálu“, na kterém je uveden aktuální letopočet. Kněz pak velikonoční svíci rozsvítí od hořícího ohně se slovy: „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění“. Svíci pozdvihne a zpívá: „Světlo Kristovo“ („Lumen Christi“) a všichni odpovídají: „Sláva tobě Pane“ („Deo gratias“). Hořící svíce symbolizuje Ježíš Krista.
Rozžatá svíce se v čele průvodu vnáší do setmělého kostela. Za knězem, který nese hořící paškál, se následně vytvoří průvod věřících jdoucí do tmavého kostela. Průvod za hořící svící symbolizuje Kristova slova: „Já jsem světlo světa; kdo mne následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12). U vchodu do tmavého kostela kněz podruhé pozdvihne paškál a zpívá „Světlo Kristovo“. Pak si všichni přítomní od paškálu a od sebe navzájem připalují své svíčky. Světlo se tak působivě šíří mezi lidmi a osvěcuje setmělý prostor. Každý z přítomných se tak stává příjemcem světla, nositelem světla a tím, kdo světlo předává dále.
Potemnělý chrám může být i symbolem hrobu, či světa bez lásky, do kterého se postupně šíří světlo a láska Vzkříšeného. Paškál se postaví vpředu v kostele na svícen a následuje slavnostní velikonoční chvalozpěv, nazývaný též podle svého počátečního latinského slova „Exsultet“; věřící při něm stojí a drží v rukou své hořící svíce. Hymnický chvalozpěv čerpá z textů od 4. století. Exsultet tedy dnešní věřící spojuje se zástupy křesťanů napříč mnoha staletími. Uvádí věřící do nitra Kristova velikonočního tajemství. Významným tématem tohoto prastarého hymnu jsou díky a chvalozpěv za světlo a událost veliké noci pro vykoupení.
Zdroj: Oheň a světlo o Velikonocích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora