STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Křížová cesta
Křížovou cestou se nazývá poslední cesta Ježíše Krista od Piláta Pontského, kde byl odsouzen na smrt, až na kopec jménem Golgota, na němž byl ukřižován a poblíž místa své smrti pohřben. Sousloví křížová cesta se často vyskytuje pod latinským pojmenováním „via crucis“ / křížová cesta /, nebo „via dolorosa“ /cesta utrpení/.
Křížová cesta je projevem zbožnosti, která čerpá z františkánské tradice. Je zde mnohem hlubší a zajímavá historie. Známý apokryf O smrti Mariině (zřejmě z 5. století) vypráví, jak Panna Maria chodívala ke konci života po Jeruzalémské křížové cestě, a tak dala sama základ pro tuto formu modlitby. Putování křesťanů do Svaté země bylo až do roku 1073 bez překážek. Tehdy napadli Palestinu Turci, začali pronásledovat křesťany a zakázali jim navštěvovat posvátná místa.
Roku 1342 dovolili Turci řeholi Sv. Františka udržovat a chránit posvátné budovy ve Svaté zemi. Křesťané ale z různých důvodů nenavštěvovali Svatou zemi tak jako dříve. Protože ne každý si tehdy mohl dovolit takovou pouť vykonat, chtěli františkáni umožnit i chudým lidem a těm, kteří se nemohli do Svaté země vydat, alespoň v myšlenkách projít místy spojenými s Kristovým utrpením.
Tak se postupně zformovalo 14 zastavení křížové cesty, která má dávat lidem odvahu a vnitřní sílu vítězit nad slabostmi, kterým se na své životní pouti nemohou vyhnout. Františkáni se snažili získat pro věřící křesťany nějakou náhradu, aby alespoň v duchu konali se Spasitelem jeho cestu bolestného utrpení u jeho obrazů nebo soch, které křížovou cestu znázorňují. Proto do všech františkánských kostelů umístili obrazy křížové cesty.
Mezi prvními ctiteli křížové cesty vynikal dominikán P. Alvarus. V roce 1405 vystavěl v Cordobě kapli se 14 zastaveními. Františkáni požádali Svatou stolici, aby udělila křížovým cestám ve františkánských kostelech stejné odpustky, které mohou poutníci v Jeruzalémě získat při každém zastavení. Papež Inocenc XI. žádosti vyhověl a výnosem z 5. září 1686 udělil odpustky jeruzalémské křížové cesty všem františkánským kostelům, řeholníkům a řeholnicím řádu Sv. Františka. Benedikt XIV. výnosem ze dne 30. srpna 1746 dovolil zřízení křížové cesty ve všech kostelech a kaplích, pokud to dovolí diecézní biskup. Také povolil zřizování dvou křížových cest. Jedné v kostele a druhé venku. Tím se křížová cesta rozšířila do celého světa a je téměř v každém kostele.
Zdejší šumavský kraj je poznamenán vztahy mezi česky a německy mluvícími rodáky. Odraz jejich historie nacházíme i ve zdejších křížových cestách. Každá křížová cesta je i symbolickým odrazem života člověka. Zejména do těch šumavských historie vepsala mnoho bolestných událostí. Původní obyvatelé zde žili v přátelství, ale válka a poválečné události je postavily proti sobě. Mnozí byli vyhnáni; někteří přišli o život. Také mnohé křížové cesty v těchto místech byly poškozeny, některé srovnány se zemí. Díky úsilí lidí byly ale obnoveny a jsou dnes symbolem vzájemného smíření mezi lidmi po obou stranách hranic.
Na Šumavě bylo díky specifickému historickému vývoji regionu v 18. až 20. století vybudováno křížových cest více, než bylo běžné v jiných oblastech České republiky. Patří k fenoménům krajiny Šumavy. Na jejich vzniku se podíleli nejvýznamnější malíři, sochaři, kameníci a řezbáři z místního regionu. Ojedinělé jsou různorodým uměleckým ztvárněním. Dodnes můžeme obdivovat, jak jsou citlivě zasazeny do krajiny.
Zdroj: Písmo svaté Starého a Nového zákona: ekumenický překlad. Praha: Biblické dílo ekumenické rady církví v ČSR, 1979
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora