STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: O čtvrté postní neděli
Čtvrtá postní neděle (Laetare) je liturgicky zasvěcená, obdobně jako neděle předcházející a následující, myšlence křtu. Od ostatních postních nedělí ji odlišuje radostný charakter. O čtvrté postní neděli se zmírňují postní nařízení a smuteční fialová a modrá roucha a závěsy v kostelech se nahrazují růžovými. Také mešní roucha oblékaná kněžími pro tento den mají, počínaje 16. stoletím, obvykle růžovou barvu. Radostnost dne snad určuje přiblížení se obřadu „otevírání duší“, který připadá na následující středu a je součástí přípravy katechumenů.
Radostná atmosféra čtvrté postní neděle se odrazila i v lidových zvycích a obyčejích. Jak v jednom ze svých děl napsal Jindřich Šimon Baar, Družebná neděle patřila velké chase. Název „Družebná“ připisoval Tomáš Štítný ze Štítného (1333–1409) následujícímu zvyku: Byl jest ten obyčej mezi dietkami, že jsú sě družice sberúc spolu v utěšení, snesúc sě, což která jmieti mohla, svačinu sobě učinily, přiezň a milost mezi sebú ukazujíc a útěchu jmajíc, že je každá jměla, co přinést s sebú.
Podle názoru jiných se o pojmenování čtvrté postní neděle zasloužil zvyk, že „za starých časů tou nedělí již o družku (nevěstu) ucházet se začali, kdož po Velikonoci (o Provodní neděli, tj. první neděli po Božím hodu velikonočním) v stav manželský vstoupiti chtěli“.
Chození družby se ženichem na návštěvu do domácnosti, kde chtěli o velikonoční pomlázce oficiálně požádat o nevěstu, se v našich zemích na vesnicích dodržovalo ještě v době před 1. světovou válkou. V některých krajích budoucí zetě častovaly hospodyně miskou pučálky, do níž předtím zabodly mezi několik lžic vidličku.
Když se nešťastný mladík spletl a chtěl si zavdat nastrčenou vidličkou, čekal ho výsměch a pokuta.
Touto nedělí začínaly svatební ohlášky a mládež se scházela na návsi k umírněné zábavě, slavila „svoji chudou hůrku“. Jiný zvyk spojený s touto nedělí bylo pečení koláčů tzv. družbanců s jablkovou, hruškovou, povidlovou, makovou či tvarohovou náplní, které pak děti nosily po vsi a u dveří domů zpívaly: “Jaký je to družbanec, bez koření, bez vajec, panímámo, dejte pár vajec.”
Protože příroda se tou dobou již probouzela ze zimního spánku a sněhové závěje a zamrzlá zrcadla studánek se stávala minulostí, chodívalo se v některých krajích s „novým lítem“. Jinde se tento zvyk dodržoval až o následující páté postní neděli. Lítem se nazýval malý stromeček, nejčastěji smrček, se kterým chodily v některých krajích mladé dívky nebo děti o Smrtelné či Smrtné neděli. Někde se místo něho používala velká ozdobená březová metla. Obřadné chození s lítem bylo symbolickým rozloučením se zimou a vítáním jara.
Účastníci průvodu zpívali a recitovali nejrůznější říkadla, jako například:
Ha ty svatá Markyto,
dej nám nový líto
na pšenici ha na žito
i na šecko vobilí,
co nám pánbů nadělí.
Hospodyně se za návštěvu odměňovaly hlavně dětem drobnými dárky. Podobně jako figurína ze slámy symbolizující Smrt bylo líto ověšeno stuhami, vyfouknutými vajíčky a svatými obrázky. Protože čtvrtá postní neděle tvořila téměř střed postního předvelikonočního času, říkalo se jí někde také neděle středopostí. Právě v tuto neděli se řezaly větvičky jívy, kočičky, s nimiž se chodí o Květné neděli do kostela.
Zdroj: Malá encyklopedie svátků velikonočních
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora