STARÁ ŠUMAVA: O svátku svatého Řehoře
A už opravdu přišel březen – a s ním svátek svatého Řehoře. Dnes nám na tento den zbyla v povědomí snad jen dávná pranostika ,,Na svatého Řehoře líný sedlák, který neoře“. Ano, 12. březen byl považován za jakýsi neoficiální počátek polních prací – ve skutečnosti však začínaly až po rozmrznutí půdy.
Svatý Řehoř se ale kdysi slavil zcela jinak a vesele. Den sv. Řehoře, svátek žáků a školáků, byl slaven v mnoha zemích Evropy jako připomínka papeže Řehoře I. (zvolen roku 590), označovaného za učitele církve. Byl typický pro města, která měla školy; na venkově se školy objevily až v 18. století po reformě císařovny Marie Terezie.
Skutečné zahájení jarní orby ale mělo také svůj magický obřad – hospodář pokropil sebe, pluh i zem svěcenou vodou a požehnal pole i první brázdu křížem. Když se vrátil domů, polila ho hospodyně vodou, aby byl při síle i v dalších dnech. Bez čarování se neobešla ani setba, prováděná ještě koncem 19. století ručně – tedy rozhazováním z plachty, pověšené na rameni a přidržované jednou rukou, Této plachtě se říkalo rozsívka a na mnoha místech bývala i součástí štědrovečerního stolu, což byl první magický úkon, který měl zajistit dobrou úrodu.
Druhý rovněž souvisel s Vánocemi – do osiva se dávala zrna, požehnaná v kostele na svátek sv. Štěpána. Před vlastním setí se pak zrno nejprve přežehnalo a pokropilo svěcenou vodou a první hrst osiva rozhodila na pole do tvaru kříže. Sít se mělo ve dnech, kdy měsíc dorůstal – to platilo hlavně pro obilí a len. A nakonec, když bylo pole oseto, obešlo se kolem dokola – což souviselo s vírou v magickou ochrannou moc kruhu.
Součástí svatořehořských slavností bývaly v některých krajích tzv. svatořehořské voračky. Mládež se sešla na návsi a tam jednoho z dobrovolníků převlékla „za maškaru“. Tělo mu obtočili dlouhou žitnou nebo pšeničnou slámou, na hlavu nasadili špičatou čepici ze slámy. Maškara měla obličej zakrytý škraboškou, nebo alespoň začerněný. Průvod procházel společně vesnicí za doprovodu hudby a zpěvu a zastavoval se před každým stavením.
Aby se v domě rodily děti a ve chlévech dobytčata, slepice snášely v kurnících a kohout nezahálel, musela si každá hospodyně s maškarou zatančit a za odměnu ji obdarovat výslužkou. Spolu s hospodyní tančili i mladí chlapci a děvčata chodící v průvodu. Večer se mládež sešla v hospodě a společně vše, co vykoledovali, snědli a propili. Na koledu o dni svatého Řehoře, který byl považován nejen za patrona zpěváků a hudebníků, ale i studentů, chodili v doprovodu žáků také učitelé. Chlapci byly přestrojeni za „řehořské vojáky“. Měli svého „kaprála“ či „profouse“, bubeníka a praporečníka. Bubeník ohlašoval příchod průvodu. Vyzbrojeno bylo vojsko dřevěnými šavlemi, aby mohlo chránit „svatého Řehoře“, studenta a někdy i učitele převlečeného za biskupa. Na hlavě měl „svatý Řehoř“ biskupskou mitru, v ruce nesl biskupskou berlu.
V doprovodu „svatého Řehoře“ občas nechyběli ani andělé, představovaní nejmladšími studenty. „Řehořovi vojáci“ před staveními odříkávali říkanky a vyzývali rodiče, aby děti posílali do školy. Ti se od „školní docházky“ svých ratolestí, jejichž ruce potřebovali na jaře na poli a v hospodářství, vykupovali moukou, kouskem špeku nebo drobnými mincemi. Koledníci jim za výslužku před odchodem sborově děkovali:
Zaplať Vám to Kristus Pán
v tom nebeském ráji, kde svatý Řehoř přebývá,
Pána Boha chválí.
Zdroj: Životní styl, lidové zvyky, tradice a venkovská atmosféra
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora