STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: O postním stravování
Přípravné období předcházející velikonočním svátkům se nazývá velikonoční kající doba či doba postní. Dny, o nichž se křesťané připravují na největší událost církevního roku, byly od nejstarších dob spojeny s dobrovolným půstem.
V době předvelikonočního půstu bylo zvykem jíst jednou denně. Postní praxe se zmírnila s nástupem humanismu a renesance. Dnes se jako dny přísného půstu dodržují Popeleční středa a Velký pátek. Je doporučováno, ne nařizována újma od masa a věřící jedí dosyta jen jednou za den. Velikonoční kající doba trvá nyní od Popeleční středy do začátku mše na památku Večeře Páně na Zelený čtvrtek.
Původní čtyřicetihodinový půst se postupně prodloužil na 40 dnů, symbolicky vyjadřujících dobu pobývání na poušti. Nejpřísnější předvelikonoční půst dodnes dodržují pravoslavní. Hned za nimi co do tvrdosti a délky postních nařízení následují římskokatolická ustanovení, řídící se třetím církevním přikázáním: „Ustanovené posty zachovávati.“
Počínaje Popeleční středou přestaly veškeré veřejné zábavy a radovánky. Na vesnicích se ženy a dívky nescházely ani k večerním přástkám. Předlo se a peří se dralo doma. Veselé masopustní popěvky a světské písně, doprovázející předtím ženy a dívky při práci, vystřídaly postní písně. Pořádání tanečních zábav a návštěva plesů nebo divadelních představení se světskou tematikou byly v době předvelikonočního půstu považovány za hřích. V rodinách bylo ještě před 1. světovou válkou zvykem modlit se v postní době po klekání růženec. Čas duchovního rozjímání doplňovalo umrtvování těla.
Po období masopustních hostin a dostatku se na stolech objevovaly jednoduché a nepříliš výživné pokrmy, a to jednou denně. Kromě nedělí se nepodávala masitá jídla. Někde se maso na stole neobjevovalo po dobu půstu vůbec. Ještě v 16. století řezníkům, kteří by v postě prodávali maso, hrozilo uvěznění a pokuta. V některých zemích ještě v době předcházející 2. světové válce přetrval od dob středověku zvyk, že řeznické krámy měly zavřeno každý pátek a o Popeleční středě, Zeleném čtvrtku, Velkém pátku a Bílé sobotě. Živočišné tuky hospodyně během předvelikonočního kajícího času nepoužívaly ani o nedělích a nahrazovaly je konopným, makovým nebo lněným olejem. Nepoužívalo se mléko, mléčné výrobky a vejce: A co kráva nebo koza nadojí, toho pro svědomí nesmějí se dotknouti. A veliký hřích to vše u nich jest (…).(PETR CHELČICKÝ).
K prvnímu jídlu se rodina scházela ve všední den až večer. Jedl se hlavně chléb, zelenina a různě upravované sušené ovoce. O suchých dnech se směl požívat pouze suchý chléb. Jen malé děti, staří a nemocní si k němu směli dopřát ovoce nebo zeleninu.
V našich zemích obvyklými postními pokrmy byly různé zasmažené polévky, kaše, placky a vdolky. Ty se nemastily, ale jedla se k nim povidla a rozvařené sušené ovoce. K oblíbeným polévkám patřila hrachová, čočková a fazolová, zelná, bramborová, kmínová, kyselo a česnekový oukrop. Typickými postními pokrmy byla pučálka nebo pálenec a pražma. Kromě běžných luštěninových, ovesných, jáhlových, pohankových a obilných kaší se na vesnicích připravovaly kaše z máku nebo semence. K nejstarším postním pokrmům patřily rovněž kroupy a hrách , kterému se pro jeho vedlejší působení na lidské zažívání přezdívalo „kočičí sezdání“ nebo „svarba“. Kroupám uvařeným s čočkou se zase říkalo „kočičí tanec“.
Ať již v době předvelikonočního půstu přišel na stůl jakýkoliv pokrm, vždy platilo, že strava musí být více než skromná: (k jídlu jsou) chléb (…) kroupy a krupice, hrách a čočka, proso a mák, ze zelenin mrkev, okrouhlice a zelí (…) a pak pšeničná a ječná mouka (…) jediným kořením jest sůl a co roste v zahrádce – petržel a křen, cibule a česnek s marjánkou. (JINDŘICH ŠIMON BAAR, JAN CIMBURA).
Pražma spolu s pučálkou patří k nejstarším postním pokrmům. Připravovala se v pražnicích pražením ječmene. Původně se na rozžhaveném kameni pražily celé mladé, mnohdy nedozrálé klasy. Upražené zrno, promnuté v rukou a zbavené plev, bylo nejen stravitelnější než syrové, ale i chutnější a aromatičtější. Kdysi rozšířená pražma však během 19. století nadobro vymizela i z venkovských kuchyní. Podle některých názorů pražma přežila v pozměněné podobě na severoamerickém kontinentě.
Ve Spojených státech amerických prodávanému popcornu, tedy pražené kukuřici, prý dal vzniknout právě zvyk jíst pražmu. Když vystěhovalcům z Evropy, osidlujícím necivilizovanou americkou divočinu, došly obilniny, použili k přípravě oblíbené pochoutky zrna indiány pěstované kukuřice a popcorn byl na světě. Jednou z nejstarších úprav hrachu, který tvořil dříve, než v našich zemích zdomácněly brambory, hlavní složku jídelníčku bohatých i chudých domácností, je bezpochyby pučálka. Tento kdysi velmi oblíbený pokrm patříval v pohanských dobách mezi obřadní jídla připravovaná z celých zrn a podávaná o zimním a letním slunovratu.
Po vítězství křesťanství se pučálka podávala i o nejdůležitějších svátcích křesťanského roku, o Velikonocích a o Vánocích. V Praze ji v proslavených kamenných Kotcích prodávaly tzv. baby pučálnice. Hrachovou pochoutku pražily nejdříve na přenosných kotlících, později na kamínkách. Kromě jednoduchých a rychlých návodů na přípravu jídel z hrachu se dochovala řada složitých a nákladných kuchařských předpisů na hrách sladký, slaný nebo dřený (protažený cedidlem). Do prolisovaného hrachu se například přidávaly kromě cukru hrozinky a z hmoty se pak lžící vykrajovaly kuličky, které se smažily na pánvích. „Pohanský“ hrách se ochucoval medem a drcenými mandlemi. Pučálka se podávala jak o všedních dnech, tak o svátcích, a jídala se i v době půstů. O její rozšířenosti jako postní krmi svědčí pojmenování první neděle předvelikonočního postního času. Pučálka se podávala také o čtvrté postní neděli, tzv. Družebné, a v mnoha domácnostech nesměla chybět ani o neděli Smrtelné či Smrtné.
Zdroj: Encyklopedie církevních svátků
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora