STARÁ ŠUMAVA: Hromnice
A kde se vzalo pojmenování Hromnice? Začalo se věřit, že svíčky posvěcené v kostele dokážou ochránit stavení před blesky a hromy. Svíčkám se proto začalo říkal hromničky a svátku odvozeně Hromnice. Plamen svíčky je symbolem touhy lidské duše k překonání temných sil. Zapálené svíčky také chránily před nemocemi i před smrtí.
Hořící svíce se stavěly k loži umírajícího nebo se mu vkládaly do rukou, aby ho světlo provázelo na věčnost. V některých krajích obcházel hospodář se zapálenou hromniční svící včelí úly, aby si zajistil hojnost medu. Bohatě zdobené svíčky hromničky nabízeli voskáři na poutích…
Lidové zvyky a tradice kdysi doprovázely život lidí během celého roku. Zejména na venkově, který byl vždy více než město svázaný s přírodou a jejími živly. Zvyky byly spjaty především se životem církve – jednotlivé svátky, události a výročí vždy doplňovaly lidové slavnosti… Zima se počátkem února láme do druhé poloviny a je znát i ta hodina navíc. I bez časomíry si toho nemohli nevšimnout staří Slované.
Svátek Hromnice 2. února souvisí ale s hromem a s prvními zahřměními oznamující probuzení ze zimního spánku Peruna, hlavního Boha hromu a blesku a tedy i probouzení přírody a příchod jara. Jarním bleskem se probouzejí i všechna ostatní božstva a vše se otvírá k novému životu, zatímco temní duchové zimy zalézají do svých děr a skrýší.
Na Hromnice se již očekává jaro, ale to je ještě někde daleko, vysoko nad mraky, zima ještě umí pořádně udeřit. Než se příroda prosvětlí teplem a sluníčkem, nějakou chvíli si ještě počká.
V tomto období bývalo také zvykem vyorat první jarní brázdu. Orba proběhla slavnostním způsobem s ozdobenými pluhy a nazdobenými zvířaty. Pluhy se před počátkem orby „křtily“ pálenkou, tak se mohla vyorat jedna brázda za doprovodu mladých dívek. Do brázdy byly potom vkládány kousky chleba a sýra, aby země lépe rodila.
Součástí svátku Hromnic bývala slavnost „ochranných ohňů“. Před vchodem do domu se zapalovaly malé ohníčky. Věřilo se, že mají moc ochránit dům nejen před úderem blesku, ale i před krupobitím. V tento den se také zhášely ohně v kovárnách. Po vyčištění ohniště je znovu směly zapálit jen mladé dívky. Přenesen zůstal zvyk ochranných ohňů vtělen ve hromničkách, které mnozí z nás pamatují ještě u svých babiček. Hromnička měla v lidové tradici ovšem mnohem širší uplatnění. Dávala se do rukou mrtvému, aby mu posvítila na cestu do zásvětí, obcházely se s ní úly, aby se včelám dařilo a byly zdravé, zapichovala se do bochníku chleba při hledání utopence.
Staří Slované to oslavovali vesele a bujaře a mnoha rituály. Ještě v 19. století v Čechách při jarním hřmění klekali a líbali zem. Ve světnicích přemísťovali židle a stoly, hýbali nádobami, na dvoře nadzvedávali vozy, šermovali polním nářadím k nebi a vybíhali před vrata se sekerami a divoce jimi mávali. Tak chtěli pomoci Perunovi v boji s mocnými silami temna, neboť sekera byla právě atributem Peruna.
Začátek února patří podle keltských zvyklostí svátku Imbolc a patří ke čtyřem hlavním svátkům kalendáře. V keltském pojetí často svátky nemají pevné datum, ale i zde je nejčastěji svátek návratu jara slaven 2. února, tedy mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností.
O tom, že Hromnice byl a dodnes je významný svátek svědčí nepochybně i to, že si ho upravila pro svoje potřeby křesťanská církev. Do 10. století zájem neprojevovala. Teprve pak, když zjistila jak velký má návrat jara pro lidi význam, agresivně zaplašila všechny slovanské bohy a všechny bohy keltské i všechny bohy jiné a uvědomila si, že původní význam Hromnic je třeba nahradit za každou cenu. Ale čím?
Podle evangelia (Lk. 2,22 – 38) Ježíšova matka Maria přináší podle židovského obyčeje svého syna 40. den po narození do jeruzalémského chrámu, aby jej zasvětila prvorozeného Bohu. A to se hodilo. 40 dní po Ježíšově narození je právě počátek února. Zde se Maria setkává s prorokyní Annou a spravedlivým Simeonem, který Ježíše nazval „světlem k osvícení národů“. Od tohoto Simeonova proroctví o Ježíši – světle pochází zvyk, který se začal šířit zřejmě od 11. století.
Protože je tradičně tento svátek spojován také s ochotou zasvětit svůj život poslání, které člověk dostává, je dnes v katolické církvi tento svátek slaven také jako Den zasvěceného života (tj. řeholníků a řeholnic). Lidé v minulosti věřili, že kdo by na Hromnice tancoval, vtipkoval či klel, přivolal by na sebe neštěstí. Ženám se v tento den zakazovalo šít, lidé byli přesvědčeni o tom, že jehla přitahuje blesky, a mohla by tak podpálit stavení.
K Hromnicím se váže mnoho lidových pranostik, předpokládá se, že má být v hospodářství ještě polovina krmných dávek a polovina živin pro rodinu, aby se zima spokojeně přečkala. Tomu odpovídá pranostika: „Na Hromnice – půl krajíce, půl píce“ K Hromnicím se vztahuje vůbec největší počet pranostik z celého roku, a to jednačtyřicet. Je to dáno zřejmě tím, že začátek vegetačního období měl pro naše předky velký význam a že sledovali přírodu ještě pečlivěji než v jiná roční období.
Zdroj: Wikipedie, pražské Pastorační středisko
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora