STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: O Božím hodu vánočním
Na Hod boží ruce složí
i ti nejpilnější.
Svátek klidu všeho lidu
v celé zemi zdejší.
Je Boží hod vánoční. A přišel-li přeci někdo – měl přinést ” koledu a popřát veselých a šťastných svátků narození Pána Krista.”
Koná se i ten den bohoslužba a k polednímu stolu se i v té nejchudší chaloupce schystá to nejlepší, nač síly stačí. A že toho dne přišla na svět spása, je od ní počínaje i obraz zimy jiný, byť chladný, přece jasnější, dny narůstají a všechno míří veselejším směrem. A jako v lese je tomu i ve velkém městě. Lidé jsou o Vánocích v té nejsvátečnější ústroji a slaví ty svátky nejen v kostele, ale i u domácího stolu a obracejí mysl i ke stále krásnějším zimním dnům a k radostem budoucího jara…
Křesťanská církev jej stanovila na tento den, aby vytvořila protiváhu starší tradici, související se zimním slunovratem. Kristus tu symbolizuje slunce křesťanské, přinášející naději a nový život. S oslavami narození Páně 25. prosince se začalo v Římě, a to od 7. století, kdy se oslava stala součástí liturgie celé západní církve. Východní církev světila od 4. století slavnost Epifanie neboli “slavné zjevení se Božího Syna v těle”. Tento svátek je byzantský. Narození Páně připadalo ale až na 6. ledna.
V tyto dny věřící častěji navštěvovali kostely a přistupovali četněji ke svatému přijímání, tudíž slavili takzvané “duchovní hody”. Křesťanskou povinností bylo v tento den navštívit tři mše svaté, jitřní, andělskou a pastýřskou. Každý, kdo šel na jitřní mši, měl si na hlavním oltáři vyvolit jednu svíčku – když jasně plápolala, byl po celý rok veselým, pokud čadila, znamenalo to nemoc. Když svíčka upadla a zhasla, dotyčný do roka zemřel. Kdo si na jitřní zdřímnul, měl v příštím roce bolení hlavy. Na jejich stolech se také objevovala hojnost různých pokrmů a každý se mohl najíst do sytosti.
Na Boží hod vánoční se u stolu při obědě vždy scházela celá rodina. Důvod? Aby byla zachována její celistvost po následující rok. Nejčastěji si přitom lidé pochutnávali na huse s knedlíkem a se zelím nebo na mase z vepřů zabitých ještě před svátky. Mezi slavnostní pokrmy na Boží hod vánoční patřila také hovězí svíčková pečeně se smetanovou omáčkou a houskovým knedlíkem. Až mnohem později jsme ve starém kalendáři našli informaci, že chléb upečený právě 25. prosince je kouzelný. Čím? To zůstává zahaleno tajemstvím. Což platí i o vejcích snesených slepicemi přesně v tento den. Teď už vím, proč strýc Honza, starý mládenec (ženil se až po padesátce), hledal pětadvacátého čerstvě snesená vejce a nejméně dvě ještě »zatepla« naťuknul a vypil. Byla totiž, věřte nevěřte, kouzelná…
Zřejmě myslivcům byla určena vánoční kouzlo vyvolávající rada – vystřelit z pušky v noci na Boží hod směrem k Měsíci. Pokud jsou i dnes tací, kteří v kouzelnou střelbu věří, pak budou mít smůlu. Měsíc letos neuvidí, pokud budou střílet, tak jen »nazdařbůh«. Podle tradice se dříve na první svátek vánoční nesmělo pracovat, ani uklízet. Byl to zkrátka den určený k odpočívání, a proto často ani hospodyně nestlaly postele. Po návštěvách se dříve v tento den nechodilo a lidé zůstávali v klidu doma. Když už se rodiny někam vydaly, bylo to hlavně na mši. Dokonce děti měly navštívit své kmotry a poděkovat jim za přízeň. Děti od nich dostávaly nějaký pamlsek.
Pokud vyšel Boží hod na pondělí, znamenalo to dobrou úrodu a hodně medu, když vyšel na úterý, lidé se mohli těšit na velkou úrodu vína a obilí. Boží hod v pátek znamenal horké léto a hezký podzim. Hospodář vzal tento den nůž, ke kterému z jedné strany o Štědrém dnu přivázal krajíc chleba a z druhé skrojek vánočky, a rozvázal ho na Boží hod. Když byl nůž rezavý na straně s chlebem, přijde zkáza na žito. Pokud byl rezavý u vánočky, bude špatná pšenice. Slovo hod je odvozeno ze staršího god — čas, tj. „Boží hod“ znamená čas zvláště zasvěcený Bohu“.
Zdroj: SÝKORA, Jan Ladislav. Boží hod. In Ottův slovník naučný. Praha : J. Otto, 1891.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora