STARÁ ŠUMAVA: Nebeská louka

Po mladickém jaru, létě je v plné síle a rozvážném stáří podzimním, staré Slunce odchází a jeho místo zaujme Slunce nové, připravené provázet člověka po další rok. Led bude tát, slunce začne přibírat na síle a jaro začneme za pár týdnů vyhlížet. Pojďme se podívat na Nebeskou louku …

Skryta v hlubokém lese leží Nebeská louka. Žádná cesta k ní nevede, nikdo ji nedokáže najít. Pokud je však někdo vyvolen, aby ji spatřil, pak se jednoho dne zčistajasna ocitne na pasece, zalité zlatem a zářivou zelení uprostřed jinak šeravých lesních končin a pokryté samým kvítím. Ten šťastlivec, kterému je dáno vidět víc než jiným lidem, snad tu pak zahlédne i luční vílu. Plavně se ta bytost vznáší chladnou rosou nad travami i květy, které se před ní sklánějí; tančí na tenkých vláknech pavučin, napjatých ze stonku na stonek. Nebeská louka je rájem té luční víly.

Byliny a květy jsou její miláčkové. Sotva zjara sejde poslední sníh, vyláká luční víla ze země zlaté petrklíče a bílé chvějivé sasanky. Jen pokyne rukou a první žluťásek se zatřepetá vzduchem. Pak přijde čas, kdy louku pokryjí květy upolínů, které září zrovna jako tekuté zlato. Zvonky rozevřou své kalichy a začnou vyzvánět. Kopretiny se rozsvítí jako hvězdy a rozesmějou se slunci vstříc.

Hvozdíky, pomněnky a vstavače se tísní vedle sebe a těší se pospolu z krásného léta. Nikde není takové bohatství květů jako na Nebeské louce.

To nejzvláštnější na ní je ale vítr. Hovoří sty nejrůznějších hlasů, šepotá a šelestí, hučí a šumí. Je jiný, když povívá stébly a stonky chvějících se travin, jiný, když projde korunami staletých jedlí. Přichází z dalekých zemí, neznámých pohoří a moří. Zná je, zná i osudy zvířat a rostlin. Když ulehneš do trávy a dokážeš naslouchat, bude ti bez konce vyprávět ty nejčarovnější příběhy a zkazky….