STARÁ ŠUMAVA: O vánoční koledě

Koleda

V jeslích Jezulátko dřímá tiše, 
vůl a osel teple na ně dýše.

Panna Maria snivě na ně hledí, 
svatý Josef mlčky v koutku sedí.

V tom ta hvězda vzešla na nebesa 
a celý svět plesá, dary nesa.

»Do Betlema pojďme převesele 
pozdraviti světa Spasitele!«

Pastýři jsou přišli, muzikáři, 
lovci, ženy, děti, mladí, staří.

By nescházel nikdo ve průvodu, 
i tré králův přišlo od Východu.

A jak u jesliček poklekali, 
oči Panny Marie zaplakaly.

Jen ta dítka jak tu v žasu stála, 
Panna Maria se na ně pousmála.

A když pozdrav dali, dary k tomu, 
odešli jsou zase všichni domů.

V jeslích Jezulátko spalo sladce, 
svatý Josef pravil k Boží matce:

Proč jsi, matko Boží, smutna byla? – 
»O tom dřevu kříže já jsem snila.«

Pastýřové přišli, matko Boží. 
»Korunu mu spletou z trní, hloží.«

Rybáři sem přišli k tvému synu. 
»Za žezlo mu dávat budou třtinu.«

Králové jsou přišli, božská máti. 
»Budou vždy jej znovu křižovati.«

Přišli chudí s hlavou nachýlenou. 
»Zapřou jej anebo zapomenou.«

Na dítky jen tvář se usmála ti. 
»Тy jej budou věčně milovati.«

Samotné slovo koleda má původ v latinském “calendae”. Ještě před příchodem křesťanství byl tento výraz spojený s oslavami zimního slunovratu. Šlo o zpěvy, které se zpívaly, aby přinesly blahobyt a šťastné dny. České vánoční písně a koledy velmi dobře známe, rádi je zpíváme a mnohé z nás je učily už maminky, když jsme začali rozum brát.

Přestože zpívání koled je stejně jako u nás, tak v okolních zemích střední a západní Evropy, jeden z prastarých zvyků, který jsme přebrali od svých předků, nejsou koledy jediným zdrojem vánoční hudby. Jsou, jako ostatní vánoční hudba, hudbou duchovní a dnešním generacím nejbližší. Zastavme se tedy u nich na chvíli.

Mezi vánoční kratochvíle, pro některé však životní nutností, patřila i koleda (či podomní žebrota). Nejstarší záznamy o vánoční hudbě, v takzvaných Mariánských chválách, pocházejí z 11. až 12. století a najdeme je v rukopisu z knihovny Metropolitní kapituly pražské. Vánoční koledy můžeme v historii zařadit do 13. století. Tehdy ještě nešlo o čistě vánoční koledy, ale zpívaly se písně s křesťanskými náměty. Ve 14. století, v době gotiky a středověkého důrazu na křesťanskou čistotu duše se začaly v době adventu zpívat písně s náboženskými motivy. V takových písních byla především opěvována sláva Panny Marie a jejího neposkvrněného početí.

Uměle tvořené latinské texty byly podmalovány bohatou melodií a byly bez výjimky hrané i zpívané dnes by se řeklo, profesionály. Časem mnoho z těchto na náboženskou objednávku vzniklých textů zlidovělo a prostí lidé z těchto textů vyšli a začali zpívat lidové nápěvky – koledy.

Zprávy z 1. pol. 14. století uvádějí, že se vánočního koledování v Praze účastnili preláti, kanovníci a ostatní duchovenstvo, ale i žáci a studenti. Kromě vysokého kléru se koledě oddávali i příslušníci profesí nečestných – pacholci, biřici, kati, prostitutky. Jejich kolední průvody zřejmě neměly příliš vážný ráz; proto se k nim rádi přidávali i studenti. Lidové veselice vyvolávaly na různých stranách vděčný ohlas i vášnivé a pohoršené rozhořčení. Roku 1390 proto byla účast na koledě osobám nectného řemesla či původu zakázána. Chudí – žebráci, nemocní, staří lidé, potulní mniši a studenti a další – bývali v tuto dobu obdarováváni nejen hospodáři a hospodyněmi, ale i ve špitálech a útulcích. Obvyklými almužnami bývaly poměrně výživné potraviny – kroupy, mouka, vejce, kousek másla či sádla, bílý chléb, med, polévky a kaše. Některé špitály vydávaly tyto potravinové balíčky pravidelně o Vánocích a Velikonocích a měly svou stálou klientelu.

Koledování zřejmě mělo svá pevná pravidla – alespoň odměna za ně. Za Karla IV. měli vysocí církevní hodnostáři vč. pražského arcibiskupa zaručen pevný kolední plat. Arcibiskup byl povinen “dáti prelátům a kanovníkům 4 kopy, služebníkům kostela, tj. vikářům a oltářníkům a jiným 2 kopy, žokům a kůrním 20 a bonifantům 10 grošů, ovšem jen těm, kteří osobně do domu arcibiskupova přišli a kolední zpěv před ním vykonali”.

I Jan z Holešova popisuje koledování kněží a žáků, a to o Vánocích i na Mikuláše. Žáci farních škol chodili na mikulášskou koledu i se svými správci. Nosili s sebou velkou figuru biskupa. Sami si oblékali bohatě zdobené šaty, jezdili na koních a vozech.

Koleda označuje původně píseň, kterou děti zpívaly během velkých křesťanských svátků při obcházení jednotlivých domů, kdy koledovaly o výslužku, kterou představovalo především jídlo nebo pití, tento zvyk se dnes udržel už pouze na vsích. Přitom se zpívaly písně liturgické i lidové. V jejich obsahu je zachycena nálada zimního času, veselé lidové muzikantství, mnohdy i sociální skladba obyvatel venkova. Navíc koleda obsahuje přání všeho dobra: zdraví, štěstí, požehnání, úrodu na poli, hojnost dobytka ve chlévě. Náboženské koledy opěvují cestu do Betléma, narození Ježíška, starost o jeho život. Postupně se však slovo koleda stalo označením písně s vánoční tematikou, původně s náboženským obsahem, v posledním století však i bez něho.

Historie Křesťanských vánočních koled sahá do 13. století, podle legendy je autorem první koledy svatý František z Assissi (1181 – 1226). Jednou ze zajímavostí je, že v 15. století bylo v Polsku přeloženo hodně koled z češtiny, šlo o koledy Jednoty bratrské. Vánoční koledy se zpívaly původně pouze během doby vánoční, v posledním půlstoletí se však oproti původní tradici zpěvu adventních písní začaly koledy zpívat již během adventu.

Bohatství českých vánočních koled je zaznamenáno v českých kancionálech, které ovlivnily styl tzv. pastorel – drobných vánočních jedno i vícehlasých zpěvů s doprovodem smyčcových i dechových nástrojů. V pastorelách, které hojně skládali čeští kantoři, se prolínají nápěvné prvky koled a světských lidových písní s hudbou umělou. Některé pastorely, zejména česká vánoční mše Jakuba Jana Ryby „Hej mistře, vstaň bystře“ patří dodnes ke stálému vánočnímu repertoáru kostelních kůrů.

Zdroj: Česká vánoční hudba. V zimním slunci – Josef Václav Sládek, Koleda In: Spisy básnické: Souborné vydání ve dvou dílech. Praha, J. Otto 1907. s. 307 – 308.

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora