STARÁ ŠUMAVA: Prosincové rozjímání

Snad už někdy i ten hlas
dávno kdys jsi také slyšel…
“Děti!” šeptá, “nastal čas

Vánoc, to po roce zas
Ježíšek k vám z nebe přišel!”

Větévka o okno tluče,
noční vichry křídly bijí.
Jdi spat, blázne! Nech je zvučet!
Nesevře tě do náruče
kouzlo. A tví mrtví neožijí.

Nadšeně vítáme první vločky sněhu a obdivujeme jejich křehkou krystalickou krásu. Tmavá země a větvičky stromů se zdobí bělostným popraškem. Někdy napadlo v noci trochu více sněhu a my se s překvapením probouzeli do té bělostné krásy.

Stále častější ranní mrazíky utkávají mlhu na krajkovou jinovatku a pokrývají vodu v kalužích skořepinami ledu, které tak krásně chrastí a praskají když se na ně šlápne. I rybníky se již potahují tenkým ledem, který sice ještě nikoho neudrží, ale my to již zkoušíme a házíme na led kameny a spadaná jablka. Při jejich dopadu a odrazech se ozývá kouzelný zvonivě-svištivý zvuk. Tak už je tu prosinec, dvanáctý měsíc roku. Prosinec, měsíc krátkých dní a dlouhých nocí, sněhových vánic a štípajících mrazů byl odedávna pro lidi měsícem s magickou mocí.

Nevysvětlitelné a tajemné jevy daly základ zvykům a obyčejům, které lidem pomáhaly překonávat tohle náročné období nejen do konce roku, ale i další tři či čtyři měsíce. Byla to doba, kdy bylo nejlépe za pecí nebo u krbu…V dobách, kdy se lidé zabývali především zemědělstvím, po skončení podzimních prací v hospodářství, po posvícení a po poslední Svatokateřinské veselici, nastala doba zimního odpočinku. Odpočinku však relativního, neboť již za týden nato nastal čas předvánoční, který známe pod tajemným názvem advent, očekávaný příchod Spasitele, narození malého Ježíška.

Prosincové pranostiky, to jsou předpovědi pro celý další rok. Prosincové dny bývaly dobou rozjímání, bilancování roku končícího a doufání v dobrý rok nadcházející. Snad každý den měl svůj předpovědní význam a dobrá polovina pranostik se týkala doby vánoční. Uctívalo se nejen narození Ježíše, ale lidé vnímali intenzivně i návrat slunce, jako úvodu nového životního cyklu v přírodě.

Názvy měsíců patří ve výuce většiny evropských jazyků k nejjednodušším slovíčkům. Svůj původ mají v latině a jsou si proto nápadně podobné. A je jen málo jazyků, které se vzepřely a uchovaly si pojmenování zcela jiná. Základ názvu pro dvanáctý měsíc v roce leží v latinské číslovce decet, tedy deset. Ne že by naši dávní předci neuměli počítat. Řídili se ale římským kalendářem, v němž byl prosinec či chcete-li december, desátým měsícem kalendářního roku. Co nebo koho ale můžeme hledat za původem českého slova prosinec? Výklad českého slova prosinec se různí. Podle některých zdrojů se odvíjí od prosné kaše, která byla v zimním období nejčastějším jídlem. Jiní zase vidí podobnost se sinalý či siný z praslovanského prosinati čili prosvítat s odkazem na mdlé, probleskující zimní slunce. Odborníci z ústavu pro jazyk český pak zcela vylučují možnost, že by prosinec vznikl ze slovesa prosit ve smyslu koledovat. A přitom by to bylo tak logické. Kolikrát jste jako malí napsali Ježíškovi prosím.

Mějte se velmi hezky prosincově…

Zdroj: Böhmerwäldler Heimatbrief, 1962, s. 368 Ottokar Kernstock Jazykové centrum Correct

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora