Z ARCHIVŮ A KRONIK: O zmrzlinářích
Když se na jaře teplota vyšplhala o něco výš, ozvalo se obvykle na městských ulicích povědomé už klinkání zvonku a zvučný hlas vyvolávající slovo od Čech na západ snad vůbec jakémukoli jazyku prostě nevyslovitelné: “Zmrzlina!” My jsme té pochoutce říkali německy Gefrorenes, i když v Německu se označuje prostě jako Eis, tedy Speiseeis. Dvoukolový vozík, nahoře dva či tři keramické hrnce s nablýskanými mosaznými víky, zpod nichž za pár haléřů majitel pojízdného stánku nabral zmrzlinový čepec a pak ti do ruky vtiskl kornout (Schkarnitzel) plný ledové dobroty.
Z roku 1788 máme zprávy o tom, že zmrzlinu nabízejí cukráři ve dvou pražských cukrárnách. Na začátku 19. století patří zmrzlina i v našem hlavním městě mezi oblíbené občerstvení. Tu nejlepší prý tehdy vyrábí cukrář Herrmann. Objednává si ji u něho hlavně šlechta a bohatí měšťané. Nabízí ji také návštěvníkům tehdejšího Nosticova divadla (současné Stavovské divadlo). Obecenstvo si na ní pochutnává během přestávek a jde prý velice dobře na odbyt. Než se ale zmrzlina dostane v Čechách i do lidových vrstev, to je ještě nějaký čas potrvá. Na konci 19. století už ale po vlastech českých zmrzlinové vozy na dvou kolech. Od roku 1903 se objevuje zmrzlinový kornout, v roce 1921 potom nanuk, typická zmrzlina s dřívkem.
Císař Nero právě vyslechl posly, kteří mu přinesli zprávy o situaci v Arménii. „Teď bych si dal sníh z Olympu,“ přikazuje svým sluhům. Ve svém paláci má speciální jámu vyloženou dřevem, v níž uchovává horský sníh. Ten nyní sluhové ochucují medem, skořicí a růžovou vodou, aby ho jako osvěžení mohli podat svému pánovi. Zmrzlina, to je Itálie. Podle legend již v roce 1295 přivezl proslulý cestovatel Marco Polo (1254–1324) do Benátek recept na její výrobu, který získal od velkého chána Kublaje (1215–1294) v Číně. Na Dálném východě se pochoutka ze sněhu vyráběla již v dávných dobách před Kristem. Italka se také zaslouží o rozšíření zmrzliny do zaalpských zemí. Když se v roce 1533 vdává Kateřina Medicejská (1519–1589) za budoucího francouzského krále Jindřicha II. (1519–1559), italští kuchaři připravují pro svatební hosty ovocné zmrzlinové pohoštění. Francouzský dvůr je u vytržení a brzy se novinka šíří i do Anglie.
„Zmrzlina pro všechny.“ Tímto heslem se řídí Ital Francesco Procopio dei Coltelli (1651–1727), usazený v Paříži. Ve městě nad Seinou mu patří kavárna Procope, která si zakrátko díky produkci zmrzliny získává velký ohlas. Mezi její časté hosty v pozdějších letech patří proslulí francouzští filozofové Voltaire (1694–1778) či Diderot (1713–1784) nebo budoucí císař Napoleon Bonaparte (1769–1821). V roce 1680 už se v Paříži hlásí do zmrzlinářského „cechu“ 250 cukrářů a královský dvůr vážně uvažuje o tom, že na produkci ledové pochoutky uvalí daně. Ne všichni jsou ale ze zmrzliny, tehdy chlazené směsí ledku, nadšení. Dlouhá léta ještě ve společnosti přetrvává názor, že led lidskému žaludku prostě nesvědčí. Kvůli tomu třeba německý spisovatel Johann Wolfgang Goethe (1749–1832) dlouhá léta před matkou tají svoji slabost pro malinovou zmrzlinu.
Američan Harry Bust z Ohia si nechává patentovat zmrzlinu na špejli. A jak už to tak u geniálních nápadů bývá, i o prvenství v případě nanuku se vedou spory. Na titul jeho vynálezce si totiž činí nároky také další Američan Frank Epperson, výrobce limonád z kalifornského Oaklandu. Předtím lidé často konzumovali zmrzlinu v oplatce (vynález oplatkových kornoutů připadá na rok 1902). Podle počtu lidí, kteří se hlásí k jeho vynalezení, by se mohlo zdát, že se obyčejný kornout na zmrzlinu řadí mezi ty největší počiny lidské historie. Jenže ani jeden z těch, kdo si přisvojují prvenství, s nápadem vkládat kopečky chladivého smetanového krému do trychtýřku ze sladké oplatky nepřišel.
Oplatky a vafle byly v honosnějších kuchyních známé nejméně od konce 18. století, kdy se první zmínky o nich objevují v evropských kuchařkách, jež doporučovaly tehdy luxusní delikatesu srolovat do tvaru nálevky nebo trychtýře a naplnit ji ochucenou smetanou, krémem nebo zmrzlinou. Během 19. století se italští přistěhovalci vyhnaní válečnými konflikty z domova a rozesetí po celé Evropě postarali o rozšíření zmrzliny mezi běžné měšťanstvo. Po ulicích tlačili vozíky a zmrzlinu podávali ve skleněných nádobkách, jež bylo nutné po dojedení vrátit zmrzlináři. Na konci století úřady v některých městech takové podávání lahůdky zakázaly, protože se obávaly šíření nemocí — někteří zmrzlináři sklo neomývali tak důkladně, jak by bylo záhodno.
A právě touto dobou, na přelomu 19. a 20. století, se vyrojili vynálezci zmrzlinového kornoutu, přesněji řečeno jde o vynálezce strojů na jeho výrobu. První z nich byl pravděpodobně přistěhovalec do Ameriky Italo Marchiony, který tvrdil, že svůj první kornout vytvořil a kolem newyorské Wall Street prodával už v roce 1896; roku 1903 pak získal patent na zařízení na jeho produkci. Další se přidali roku 1904 na mezinárodním veletrhu v americkém městě St. Louis ve státě Missouri, kam přijelo na padesát zmrzlinářů a řada stánkařů, kteří prodávali vafle. Podle jedné z verzí příběhu o kornoutu prodejce vaflí Ernest Hamwi pomohl mladému zmrzlináři Arnoldu Fomachouovi, jemuž došly nádobky na zmrzlinu, a ze svých sladkých oplatek mu vytvořil kornoutek. Na stejné akci zmrzlinový kornout vymysleli nezávisle na sobě také Abe Doumar, David Avayou i Charles Menches.
Ať už to bylo jakkoli, všichni se pustili do výroby kornoutů ve velkém, zjednodušili způsob podávání zmrzliny, a přispěli tak k jejímu masovému rozšíření.
Zdroj: Budweiser Geschichten – Josef Schneider, Vladan Šír – vedoucí magazínu Pátek LN
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora