STARÁ ŠUMAVA: Dřeváky se na Šumavě vyráběly od nepaměti, tradici stále udržují ještě na Volarsku
V jedné z nejslavnějších českých šumavských písní se zpívá: “Kdyby se dřeváčky šněrovaly-aly, šněrovaly-aly, šněrovaly, tak by je panenky kupovaly-aly, kupovaly-aly, kupovaly…“ Děvčata při ní tancují tanec zvaný „dřevák“, se dřeváky nejprve klapou v rukách a posléze rytmicky podupávají. Dodnes mají píseň v repertoáru mnohé folklorní soubory v Pošumaví. Dokonce i u Prahy se říká: „Kdo chce být starostou v Malešici, musí mít dřeváky na petlici.“ Přitom v Čechách nejde dnes vůbec o národní obuv – např. ve srovnání s Nizozemím. Málokdo ale ví, jak důležité a tradiční dřeváky byly pro život na Šumavě a jejím podhůří.
Na Šumavě se vyráběly od nepaměti, až do 20. století. Šlo o celodřevěné boty, které byly nedílnou součástí oděvu starých Šumavanů. Původně se vyráběly z tvrdého dřeva listnatých stromů – nejčastěji bukového – a později z dostupných jehličnatých stromů, které hory poskytovaly – dřeva smrkového nebo sosnového. Výhody těchto bot byly dvě – nízká cena a odolnost vůči vodě. Voděodolnost se ještě zvyšovala „vykouřením“ obuvi v komíně. Nosily se v létě i v zimě. V zimě se jen kvůli teplu vycpaly slámou. V polovině dvacátého století se stále používaly průmyslu pracujícím s kyselinami a louhy, v koželužnách či prádelnách. Z Baťovy země však rychle mizely.
V horských oblastech, obývaných především Němci, se vyráběly a nosily navíc tzv. nejšle. Šlo o jakési „pantofle“ s dřevěnou podrážkou – opět nejčastěji z bukového dřeva, na kterou byl přibit kožený díl tak, aby nepropouštěl vodu. Tato obuv si mezi Čechy získala název mejšle, nejšle, mejšláky či podělávky. Pravé dřeváky se nazývaly báci, celáky, kleňáky či holoubata. Tyto boty vyráběli na Šumavě jak Češi tak Němci. Byly v zahraničí, především v Bavorsku, velice populární a říkalo se jim „Böhmeschuhe – České boty“.
Po roce 1938 přišly české země i o celou Šumavu. Protektorát Čechy a Morava, který se upínal k historickým tradicím, přišel o jednu z národopisných zvláštností – výrobu proslulých dřeváků. Zbyla jen proslulá písnička. Redaktoři oblíbeného týdeníku „Ozvěny domova i světa“ se však nevzdali a v neveselém roce 1941-1942 pátrali po tom, zda se tradiční výroba šumavských dřeváků neudržela i na území Protektorátu. Vítězoslavně pak 12.1.1942 v Ozvěnách píší:
„…Nad Stachy je vrch Javorník a pod ním osada Tejmlov… Řekneme-li, že má Šumava v dřevácích tradici, nesmíme si myslet, že je tu vyrábějí v každém stavení, dalo to hodně běhání a shánění, než jsme domek pana Kramla pod Javorníkem a jeho dílnu našli… Dřevěnkářství samo není bohužel příliš výnosným řemeslem. Zručný dřevěnkář udělá tak dva páry dřeváků denně. Dostane za ně od obchodníka 15-25 K, z toho nutno odečítat asi 5 K za dřevo…“ Zvážíme-li fakt, že r. 1942 byl v zemi průměrný plat 6-7 K za hodinu, dřeváky skutečně příliš „nevynášely.”
Dnes máme Šumavu zpět, ale s původním německým obyvatelstvem odešly po r. 1945 i tradice. Přesto se tomuto řemeslu věnují dodnes někteří patrioti na Volarsku, kde stále tato obuv nevyšla z módy.
Připravuje Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
