STARÁ ŠUMAVA: Místa nejvíce liduprázdná a opuštěná
… Moje ubohá, prostá Šumavo, milovaný domove našich otců! Přicházejí a odcházejí, oceňují tvou krásu, aniž by ji viděli. Nedokáží nahmatat puls života; jejich srdce je studené a jejich mysl prázdná. Co je jim po tom, jak to tady bylo dřív a jak to bude vypadat v budoucnosti?…
Ten kraj pod vrchem Roklanem na Modravsku je plný temných příběhů. Nejvýše položené a odlehlé místo uprostřed zelených šumavských lesů, kde za první republiky žily celé rodiny dřevorubců a lesníků, je dnes liduprázdné. Příběhy odtud ale nezmizely. Mezi Březníkem (Pürstling) a Roklanem (Rachel), nedaleko hranice s Bavorskem, ležela nejvýše položená obytná stavba na Šumavě. Na mýtině vprostřed téměř nekonečných lesů rozlehlých slatí byla tu kolem roku 1804 zbudována schwarzenberským panstvím. Stála na východním úpatí Medvědí hory (1224 m) při levém břehu Roklanského potoka v nadmořské výšce 1180 metrů. Původně bydlel v domku pouze lesní zřízenec, drvoštěp, který kromě svých povinností poskytoval schwarzenberským hostům i náhodným turistům skromné občerstvení, „bylo možno zde noclehovati na čtyřech lůžkách, což se doporučuje těm, kdo chtějí z Roklanu viděti východ slunce,“ jak udával Kafkův ilustrovaný Průvodce po vlastech Českých. V hájovně přespávali i dřevaři, kteří kromě práce v lese pomáhali při plavením dříví. Plavbu posilovala voda zadržovaná ve zbudované hektarové vodní nádrži, zvané Schwelle.
Zřízením vchynicko-tetovského plavebního kanálu měla být umožněna doprava dřeva z odlehlých lesních partií. Tady při Roklanské hájence, v roce 1936 začal Klub československých turistů Sušice stavět nedaleko hájenky svou Roklanskou chatu, která byla slavnostně otevřena o tři roky později, vznikla vodní nádržka, která zásobovala vodou zčásti regulovaný Roklanský potok (dříve Müllerbach). Tím měla být zajištěna možnost levně a rychle plavit dřevo z této odlehlé horské končiny ke kanálu a po něm dál. Pomocí dřevěných pilotů a zeminy byla navršena 45 metrů široká hráz a 4 metry hluboká hektarové nádrž. Prvním revírníkem tu byl Josef Trampus, který se do hájenky nastěhoval roku 1869 s manželkou a třemi malými dětmi, se dvěma kozami a s párem slepic. Byla to obrovská výzva žít v této odloučenosti s malými dětmi za dlouhých zimních měsíců. Nejbližší sousedé bydlili v 5 kilometrů vzdáleném Březníku a o 7 kilometrů ještě dál položené Modravě (Mader). Paní Trampusová byla věřící křesťanka a v “Božím koutě” měla vedle kříže zavěšeny obrázky svatých a Marie Panny.
Než byla v roce 1937 zbudována vedle hájenky turistická chata, která se zachovala dodnes, mohli poutníci zavítat i do hájenky a dokonce tu v ní i přenocovat. Vodní nádržka dnes už neexistuje, poněvadž hráz byla za komunistické éry v roce 1958 vyhozena do povětří, když se v ní měl prý údajně utopit voják Pohraniční stráže. Revírník na Roklanské hájence měl organizovat těžbu dřeva a jeho plavení, platil také dělníky za vykonanou práci. Knížecí lesníci byli tehdy chápáni jako zosobnění pozemkové vrchnosti. Pro dřevorubce byli dlouho “velkomožnými” pány a “milostpány” nebo také “pány otci'”.
V létě byly paseky plny života. Práce se soustřeďovala na porážení stromů pomocí seker, pil břichatek a klínů z bukového dřeva. Kmeny byly zbavovány větví a kůry a rozřezávány pak na klády a polena. Koně a voli stahovali kmeny ke složištím. Odtud byly v zimě sváženy saněmi na břehy nádrží a potoků. Vždycky sváželo dřevo více saní najednou, aby se v případě nějakého ohrožení dalo pomoci spojenými silami.
Když v zimě hodně sněžilo, pršely dřevorubcům i peníze, poněvadž při svážení dřeva vydělali i třikrát více než za jiné práce. Velké sáně rohačky musily dostat polena a klády z horských lesů do údolí. Asi tři plnometry, což odpovídá váze téměř dvou tun, byly k sáním upevněny řetězy a provazy. Brzdilo se kovovými trny na patách, zvanými drápy či pařáty, a nějakým přívěskem, šlo prý třeba i o otepi chvojí či chrastí, ale zejména ovšem vlastní silou, obratností a s pomocí Boží. Při vysokém sněhu používali dřevorubci na cestě do práce sněžnice, při vlastní práci v lese ovšem nikoli. Kožené boty si mohli dovolit jen v minimální míře, ovazovali si chodidla hadry a nosili dřeváky s ponožkami z ovčí vlny nebo vysoké plstěné válenky. Také rukavice vlastní výroby byly obvyklé. Chvojí se vázalo do otepí a kůra se užívala v koželužnách.
Dřevo bylo největším bohatstvím Šumavy, využívalo se všude a ke všem. Plavební sezóna započala s táním sněhu v dubnu. Plavení označované “Schwemmen” se týkalo polenového dříví, slovem “Triften” pak se rozumělo plavení klád nebo jednotlivých kmenů. Když se kmeny spojily v jeden vor, hovořilo se o “Flößen”. Na vrcholu éry plavení dřeva přišla ovšem se svou i konkurence: uhlí, silnice a železnice. Vysoce hodnotné, odvětvené kmeny s těsnými letokruhy přijímala a dobře platila Bienertova pila na Modravě.
„Tu otevřela se před nimi holá pláň, zablyštilo se zrcadlo vodní, domek tu stál skromný, dřevěný, bez patra, vlevo les kostrbatý, z něhož tu a tam čněl nebetyčný velikán a povyrostlé mlází kolem něho mělo vrcholky do sebe spletené, bílé byly pně, větve šedým mechem potaženy, celá půda mrtvolami smrčků různé velikosti poseta – prales. A dále vlevo, nad černě temné lesy vypínajíc, dvouhlavá modrá hora, na jejímž holém temeni oko rozeznávalo v průzračném, jasném vzduchu nakupené balvany temnošedé barvy. Revírník prstem ukázal: „Roklan.“ „A ta voda?“ tázala se mladá paní. „Podroklanská nádržka.“…Karel Klostermann / Ze světa lesních samot
Zdroj: Hans Aschenbrenner Der Böhmerwald, wo er am einsamsten ist., autor překladu a českého textu Jan Mareš,Jihočeská vědecká knihovna, Klostermann – Črty ze Šumavy
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora