STARÁ ŠUMAVA: Český ráj to napohled

Lesní ticho –
husté borůvčí
všude v rašelinné půdě,
občas v ní zasvítí
osamělý hřib –
radost z objevování
dá mi tu znovu
najít čas dětství.

Pára se vznáší mezi kmeny stromů,
slyším do nich bušit datla,
Šumava
jako pohádková víla
vpřádá míjení času
do hloubi mého dechu.

Téměř nehmotné
zdá se mi nyní
bytí i čas –
poněvadž právě to světlo mezi stromy
jak rafije nesmírných slunečních hodin
mi opět odměřily
kus mého života.

Vilém Mrštík: „Ach, Šumavo, Šumavo! Snad odtud máš své jméno, že odevšad se ozývá, a kam se noha šine, odevšad se řine sladce lahodný tvůj šum!“ a při slovech naší hymny mně vždy vytane na mysli mystická krajina šumavských pohádek. Ta krajina protkaná úzkými cestami, při nichž stojí boží muka, staré lípy a klikatí se hluboké úvozy vroubené lučním kvítím. Samozřejmostí tohoto pohledu jsou i četné kapličky, malebné vísky, jejichž dominantu tvoří kostely a zámečky, nechybí ani rybníky s hrázemi porostlými stromy, od nichž stoupá stromořadí ke kostelíku nad obcí.

Nejsilnějším motivem vedoucí ke vzniku jednotlivých staveb byla pochopitelně zbožnost tehdejšího člověka. Sakrální stavby měly být pobídkou k zastavení, modlitbě a k usebrání. Lidé je budovali i jako prosbu o ochranu proti nemocem a pohromám, za vyslyšení v tísni či za odvrácení neštěstí. Důležitým motivem byla i prosba za ochranu lidských obydlí. Tato krásná krajina nám byla dána do užívání našimi předky.

Kolektivizace zemědělství, rozorávání mezí a vytváření širých lánů tento poetický obraz české krajiny nenávratně zlikvidovaly. Zmizely pevné body v krajině, podle nichž se člověk mohl orientovat, stejně jako staré mezníky, zmizel i vztah člověka-zemědělce k cizí společné půdě. Při přeměně půvabné krajiny na anonymní plochy polí zanikly i stovky a tisíce kamenných soch, božích muk, křížků, kapliček i památných stromů. Tyto drobné sakrální památky byly tlumočníky krajinné paměti. Jsou příkladem obdivuhodné sepjetí lidského díla a přírody. Dávaly krajině řád, estetickou hodnotu i harmonické vztahy a měřítko. I v dnešní překotné době osloví vnímavého poutníka prosté poselství, které v každé z nich zanechal jeho tvůrce.

Přes časovou propast k nám ještě promlouvají osudy, tužby a přání lidí, kteří zde kdysi žili. Vymazána z map i krajiny byla většina úvozových cest, jimiž chodila zbožná procesí nebo jednotlivci za prací a zábavou. Člověk se odcizil krajině, která jej obklopuje. Z polí a luk venkovské krajiny téměř vymizeli lidé, zůstali snad jen ti, kteří opakovaně využívají stále těžší a ke krajině nešetrnější zemědělskou techniku. Stromořadí nahradily sloupy elektrického vedení a kříže se sochami myslivecké posedy, které v takovém množství existují dnes pouze v Čechách. Zajímavá paralela se nabízí ve srovnání se starými židovskými hřbitovy, které němečtí nacisté chtěli zcela zničit. Také zde však záleželo na konkrétních lidech a okolnostech.

A tak se na Šumavě navzdory nacistickému přesvědčení a německé důslednosti i českému ignorantství a nezájmu – zachovaly vedle sebe dnes již neužívané židovské a německé hřbitovy. Ty, které přežili následky „kulturní revoluce” postupně chátraly. Ty budou doufejme již trvale připomínat kulturu dvou národů, které v českém pohraničí žily a byly spojeny s jeho historií. Opravit zřícený kostel, vysázet lipovou alej nebo znovu postavit boží muka je možné, krajině však její dřívější tvář nevrátíme. Právě z těchto důvodů můžeme obdivovat opuštěnou krajinu Šumavy, tu čítanku uplynulých časů, v níž je bývalá tvář krajiny navzdory všem pokusům o její likvidaci.

Zdroj: Helmut Doyscher Glaube und Heimat, 1995, č. 5, s. 77, autor překladu a českého textu Jan Mareš – Jihočeská vědecká knihovna, VILÉM A ALOIS MRŠTÍKOVÉ – Okouzlené putování. Brno: Nakladatelství Blok, 1977, s. 14.

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora