ŽIVÉ TRADICE: Letnice, svatodušní svátky, bývaly zdrojem pestrých projevů lidové zbožnosti a kultury

Květen, staročesky trnopuk či tráveň, je měsícem plného rozpuku. Kraj je již zcela zahalen bujnou jásavou zelení a vesnické agrární obyvatelstvo, jehož bytí i nálady bývaly vždy úzce spjaty s přírodním koloběhem, se raduje spolu s ním. Je to měsíc zasvěcený kultům vody a zeleně, vrcholící letnicemi, které jsou též příznačně nazývány zelenými svátky.

Staří Slované slavili na přelomu jara a léta tzv. svátky rusalné, spojené s oběťmi zemřelým předkům. Jejich název byl odvozen od starořímských dies rosae (dne růží, rosalia), svátků spojených s ochrannou a prosperitní magiíí, jejichž pozůstatky můžeme najít v celém evropském kulturním okruhu.

Původně pohanské tradice se později chopil křesťanský hegemon a letnice byly zařazeny do církevního kalendáře jako svatodušní svátky. (Nutno dodat, že i původní židovské letnice, ze kterých ty křesťanské přímo vycházejí, jsou svátky prosperitního typu. Jejich podstatou je totiž obětování prvních chlebů z nové mouky jako díkůvzdání za žně.)

Svatodušní svátky se slaví padesát dní po Velikonocích, deset dní po svátku Nanebevstoupení Páně. Jsou to tedy svátky pohyblivé a mohou probíhat v rozmezí mezi 10. květnem a 13. červnem. V letošním roce připadnou na 4. června. Křesťané si v nich připomínají sestoupení Ducha svatého na apoštoly po Kristově zmrtvýchvstání a založení církve. Podle knihy Skutků apoštolů se vše odehrálo tak, že za mocného hukotu vichru z nebe vyšlehly ohnivé jazyky, které se rozdělily a označily každého z apoštolů. Tyto okolnosti se živě promítaly v kulisách Svatodušní mše. Kněz tento den celebroval v rudém rouchu – představujícím nebeský plamen – a za zvuků trub, zastupujících bouření vichru, byla z chrámové klenby spouštěna dřevěná holubice (někde dokonce živá) – symbol Ducha svatého.

Původně trvaly svatodušní svátky celý týden. Bývaly termínem hromadných křtů, biřmování, svěcení vody a konfirmací. V období baroka je však postupně zastínily pompézní oslavy svátku Božího těla. Jejich význam i nadále klesal a po druhém vatikánském koncilu (1958-63) zbyl z kdysi třetích nejvýznamnějších křesťanských svátků jen pouhý nedělní Boží hod svatodušní.

Letnice však byly také zdrojem pestrých projevů lidové zbožnosti a kultury. Boží hod svatodušní, potažmo i celý závěr jara, byl vnímán jako obzvlášť šťastný čas. Děti narozené v této době měla čekat zářivá budoucnost, v květnu narozená hospodářská zvířata byla považována za mimořádně vhodná k chovu a květnové deštíky byly pravým požehnáním pro budoucí úrodu, jak o tom dodnes vypovídá řada pranostik. I smrt s sebou v tuto dobu nesla šťastný příslib. Kdo zemřel během tzv. radostného času, musel prý být výjimečně dobrým člověkem, neboť v tuto dobu jsou nebeské brány dokořán a peklo zcela uzavřeno.
Výjimku z tohoto pravidla tvořil poslední týden před letnicemi, tzv. černý. V tuto dobu nebylo záhodno uzavírat sňatky, smlouvy, stěhovat se ani dělat jiné zásadní životní kroky. Četná tabu se vázala i k samotným letnicím. Kdo by na letnice vyjel na pole, nebo kosil trávu, porušil by tak moc svých ochranných prostředků proti nepřízni počasí a škůdcům.

Syntézou křesťanských a předkřesťanských vlivů bylo tzv. slavení pod zeleným. Na venkově bývalo zvykem vyzdobit okna a dveře zelenými ratolestmi (obvykle lipovými), někde se větvičky zastrkávaly za svaté obrázky ve světnici, nebo také pod došky po celém obvodu střechy. V předvečer svátku se pak po celé vsi ozývalo práskání bičů, střílení z pušek a pistolí a rachtání klíči. Jak již víme z některých předchozích článků, zeleň i hluk byly v rámci předkřesťanských náboženských přestav chápány jako magický prostředek ochrany proti temným a čarodějným silám. Tyto významy však byly časem zapomenuty a oba zvyky získaly nový výklad. Podle něj rachot připomínal již zmíněný hukot vichru a zelené větvičky sloužily k tomu, aby se na nich mohl v podobě holubičky usadit Duch svatý.

Je zajímavé, že v případě letnic se městská a venkovská tradice rozešly mnohem víc, než je tomu u jakýchkoliv jiných výročních svátků.

Městské slavnosti se nesly v duchu rytířského odkazu a jejich hlavní náplní tak byla různá střelecká a sportovní zápolení (střelba ku ptáku, ostrostřelci), spojená s veselicemi a tancem pod širým nebem.
Na venkově byly nejvýraznějším prvkem oslav tzv. královské hry, jejichž typickou součástí jsou dodnes velice bohaté a krásné masky. I přes některé shodné rysy s oslavami městskými, je původ oslav vesnických mnohem starší, spadající až do dob mytického dávnověku. Kromě soutěživých prvků a tanečních zábav s pohoštěním, byla jejich součástí také volba krále, průvod vsí a různé dramatické scénky. V některých oblastech se také až teprve v tuto dobu stavěly máje.

Kromě působivých královských obchůzek bylo součástí vesnických letnic také mnoho obyčejů pastýřských. Pasáci po půlnoci o svatodušní vigilii vyhnali dobytek na první sezónní pastvu a soutěžili ve svých dovednostech. Podle dosaženého umístění pro sebe získávali funkce, od otvírače brány (krále) po lenocha (ocasníka, pikyšvonce), které měly rituální význam spojený s magií prvního (viz vynášení smrti, červené pondělí) a určovaly hierarchii jejich držitelů, důležitou pro další zábavy. Po celý zbytek noci pak totiž probíhaly dlouhé oslavy, plné ochranných magických praktik. Ráno se pasáci vraceli s ověnčeným a napaseným dobytkem zpátky domů, kde od hospodyní dostávali za odměnu nejrůznější pečivo.

Jiné letniční rituály, jako například válení se mladých manželských párů v osení, obchůzky polí, či stírání letniční rosy, měly přinést ochranu polí a luk, nebo, poněkud škodolibě, stáhnout užitek ze sousedových polností na vlastní pozemky.

Starobylé zvyky se pojily také k vodnímu živlu. Obřadní omývání obličeje a končetin bylo provozováno již v předvelikonočním období. Na svatého Jiří pak měla voda ztrácet svou jedovatost (ta vstoupila do hadů, šťírů a jiné žoužele) a o svatém Duchu si už tedy lidé mohli dopřát první pořádnou koupel ve volné přírodě. Mezi další zvyky spojené s vodou patřily návštěvy léčivých pramenů, pití z kouzelných studánek, ale také jejich čištění a zdobení kvítím, které může být mlhavou vzpomínkou na obětiny prastarým božstvům a bytostem.

SPOLEK AUTORŮ, Lidová kultura – národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska 
1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2007, 636 str., ISBN 978-80-2041-712-1
VEČERKOVÁ, Eva Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře
1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2015, 512str. ISBN 978-80-7429-627-7
SPOLEK AUTORŮ, Velké dějiny zemí Koruny České – tematická řada Lidová kultura 
1. vyd. Praha: Paseka, 2014, 803 str., ISBN 978-80-7432-442-0
ZÍBRT, Čeněk Veselé chvíle v životě lidu českého – Králové a královničky
KROLMUS, Václav Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy, část třetí
1. vyd. Praha: PLOT, 2014, 366str. ISBN 978-80-7428-243-0

Text a obrazové přílohy: Eva DOLEJŠOVÁ VALACHOVÁ