STARÁ ŠUMAVA: Čištění studánek

Na kraji lesa studánka je živá,
v ní stará olše list i kořen smáčí,
a celý kraj se vůkolem v ní zračí
i obloha jak holub modrosivá.

Sem rusalka dřív chodívala snivá;
teď stane chodec jen, když vedrem kráčí,
žnec uřícený, pak to hejno ptačí,
a v noci s kolouchem tu srna pívá.

Můj rodný kraji! v lopotném tvém žití,
jak chtěl bych, abys žnec jak ze studánky
moh’ plným douškem občerstvení píti!
a klid by schladil horoucí tvé spánky,
jak večer; — křepelka když zvoní lukou
a vlhkým olším slavíci zde tlukou……

(Josef Václav Sládek)

Jedinečná krása Šumavy nespočívá jen v jejích hlubokých, téměř nedotčených lesích, ale především v jejích nekonečných vodních spoustách, které nacházíme v nesčetných podobách rašelinišť, pramenů, bystřin, potoků i řek, valících se přes kameny a tvořících peřeje, víry, vodopády a celá horská lesní jezera.

Koncem 11. století ještě lidé zachovávali zakořeněné pohanské zvyky a přinášeli prý ke studánkám dárky a zabité oběti obětovávali duchům. Dalo by se říci, že naši předkové si na rozdíl od dnešní doby moc dobře uvědomovali důležitost vazby člověka s přírodními silami, obzvláště pak s místy, odkud vyvěrala čistá pramenitá voda. Jakmile byl složen hold přírodě, nebyl již žádný důvod, proč ji také neoslavit hostinou, zpěvem a tancem.

Lidé si odjakživa studánek velmi vážili, vždyť prameny bývaly cenným zdrojem pitné vody. Leckde se praménky čerstvé vody ztratily v bahně. Někde i kvůli změnám v krajině, při těžbě dřeva, úpravách polí, výstavbě… Pamětníci postupně odcházeli a najít v lese studánku bylo čím dál tím vzácnější. Zvláště po dlouhé a drsné zimě na Šumavě následovalo jarní čištění studní a studánek, někdy i s doprovodným obřadem. Lidé z vesnice se v určený čas vypravili společně do lesa k pramenům či ke studánce. Ze skromných zápisů v kronikách a dobových periodikách je znám například popis „vylejvání“ nebo „vybírání“ pramenů.

Myšlenkovým podkladem obřadu je víra starých lidí, že „studně, potoky a rybníky musí být před létem vybrány. Kdo studánku vyčistí, přivodí si štěstí, a kdo ji znečistí, volá na sebe neštěstí“. Jarní čištění studánek také symbolicky zahání zlé moci, nositele nemocí a tedy neštěstí. Mají je provádět svobodné a čisté dívky. Součástí obřadu byla říkadla, která pronášely družice i královna. Častěji se používal pojem královnička nebo králka. Zpravidla se jednalo o nejšikovnější místní dívku. Čištění studánek mělo kromě praktické funkce, kdy se z pramenů odstraňovaly zbytky listí, nánosy bláta a jiné nečistoty, i stránku obřadní. V ní mají jasnou převahu prvky křesťanské víry (modlitby, hromniční svíčky) důležitou roli však hrají i prostředky prastaré ochranné magie a obětiny (nahota, panenství, vybrané druhy květin a zeleně, chléb, ovoce) upomínající na předkřesťanské kulty a uctívání vodních pramenů.

Zatímco co první písemné zmínky o královničkách se objevují až v 19. století, nejstarší zpráva o čištění studánek pochází už z roku 1697. Misionář Ferdinand Zelechovský v ní mimo jiné píše: Dívky vesnické, žádají-li sobě deště, scházejí se četně za soumraku na luzích, zpívají hlasitě písně ženců a velí konečně, aby jedna z nich, nahá a to neposkvrněná panna (obyčejně volí se k tomu dívka osmiletá) sestoupila do studánky a z ní vodu vůkol vylévala. Tím prý svolává s nebe déšť na osení. Dívky při čištění studánek vylévaly vodu do stran přicházejících dešťů, vybíraly bahno ze dna a vykládaly ho kamením. Po cestě k pramenu i při samotné práci si svítily rozžatými hromničkami, modlily se růženec a zpívaly písně prosící o déšť adresované Panně Marii (k mariánskému kultu je vůbec vztažena většina májových zvyků). K vyčištěným studánkám pak kladly různé dárečky a obětiny – drobky chleba, tři vrbové proutky, velký věnec z brusinek či zimostrázu, dřevěný křížek, první lesní jahody atd. Panenství dívek bylo pro nedotčenost pramene stěžejní. Nebyla-li některá z panen poctivou, nahrnula se do studánky čtyřmi prameny špinavá voda a veškeré čištění bylo marné. Vždyť už lidová tradice praví, že ten, který vyčistí studánku, na toho čeká štěstí.

Lesní studánka

“… a ta voda, která prší z nebeských oblak dolů k zemi, vsakuje se do ní a vsakuje se tam stále hlouběji a hlouběji a čistí se a hromadí se v kameni jako v nějakém čiročirém džbáně, poněvadž ten kámen drží pevně jako hladká skořápka. A potom z něj přece vytryskne a vytvoří malý potůček nebo v kamenné míse studánku vody tak čisté, že nevíš, kde přestává vzduch a kde začíná voda, a vodní nitka se řine z té mísy dál, tisíce vodních nitek se odtud řine a všude to pilně a tiše crčí a to crčící se sbírá dohromady a šumí pak zhloubi a ty mnohé a mnohé potoky jdou dál tam dolů do kraje. A ta voda dává všemu živoucímu, zejména travinám, veselost a zdraví, které voda v kraji tam jinde venku, kde je půda všelijak nečistá, neumí dát. A vzduch je v těch výšinách, které zabírá les, čistý, poněvadž je čistý na všech výšinách, a pryskyřice toho lesa a dech milionů jeho listů a jehličí činí jej ještě osvěživějším a vonnějším, že přináší stejnou veselost a zdraví jako ta voda. A kdo to obojí, veselost i zdraví, ztratil, ten je znovu nabude, když se té vody napije a když se nadýchá toho vzduchu. Proto s vámi jdu ke studánce, kterou v lese znám, a do toho vzduchu, který proudí kolem té studánky.”

“Dědečku, copak my jsme ztratili zdraví a veselost?” zeptalo se děvčátko.

Zdroj: Citace pochází ze stejnojmenné novely Der Waldbrunnen, která vyšla poprvé roku 1866, tj. dva roky před Stifterovou smrtí, ve sborníku Düsseldorfer Künstleralbum. Překlad Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna ZÍBRT, Čeněk Veselé chvíle v životě lidu českého – Králové a královničky