STARÁ ŠUMAVA: Ševci šumavští
Šikovný švec prťavec, šil si botky na tanec.
Šídlem dírky děroval, šnůrky skrz ně šněroval.
Někdejší oblečení a obuv selských obyvatel Šumavy nebylo podrobeno nějakým módním bláznovstvím, zato mnohem víc odpovídalo praktickému účelu a požadavku trvanlivosti. Švec, který bydlil v místě, nechodil tu po domech, nýbrž objevoval se v nich jen tehdy, když bylo třeba zhotovit nějaký pár vysokých bot nebo krpců. Pak vzal míru s papírem v ruce, vyřízl knejpem z hovězí kůže, rozprostřené na podlaze a sedlákem vždy chované v zásobě, jakož i ze spodkové usně žádoucí kvantum pro vysoké boty nebo polobotky (Wadelstiefel nebo Halbstiefe) – ty naposledy zmíněné bývaly vepředu nahoře zdobeny barevnou ovčí kůží a u žen na opánky či domácí obuv a odnesl si pak práci domů do vlastní ševcovské dílny. Čas navíc využil pak pro získávání zakázek po domech ve vsích okolních…
V dobách, kdy ještě továrny neexistovaly, veškeré předměty denní i sváteční potřeby vznikaly podomácku nebo v dílnách řemeslníků. Ve středověku se ševci sdružovali do dvou odlišných cechů. V prvních cechu působili ševci novotníci. Ti šili obuv novou, která byla určená přímo na míru pro daného člověka, nebo šili obuv na volný prodej. Ve druhém cechu byli ševci obuvi vetché opravující obuv starou, již onošenou a říkalo se jim také prťavci. Oba cechy si nevědomě zasahovaly do svých kompetencí, a proto později došlo k jejich spojení v jeden. Ti většinou nevyráběli zboží do zásoby, ale věnovali se zakázkové výrobě. Protože v řemeslnické dílně pracoval jen sám mistr, nanejvýš s několika tovaryši a učedníky, byl schopen uspokojit zákazníky jen ve svém nejbližším okolí. Díky tomu v každé vesnici pracovala řada různých řemeslníků.
Řemeslníci v historických dobách své dovednosti nezískávali ve školách, ale přímo u starších řemeslníků – mistrů. Do učení odcházeli kolem dvanáctého roku života, u mistra, kde se učili, většinou i bydleli. Ševci se objevovali na každé vesnici. S několika jednoduchými nástroji a sadou kopyt byli na verpánku schopni vyrobit boty do práce i na zábavu. Ševci pracovali při vyrábění obuvi hlavně s kůží z hovězin a teletin, pro vesnické potřeby používali kůži spíše ze skopu. Bylo nutné rozlišit, na co je daná kůže třeba a cíleně je použít. Zatímco z tlusté kůže se dělaly podešve, tenčí se používala na nárty a na holeňové části. Boty se šily různé velikosti, výšky i barevnosti. Mnohem víc práce měli ovšem s vyspravováním starých bot, které k nim rolníci nosili znovu a znovu.
Skutečnost, že lidé na venkově se obouvali jenom při cestě do městě či při slavnostních příležitostech a to až do konce 19. století (mnohde ještě i ve století dvacátém) mohou ještě potvrdit naši pamětníci. Boty se jinak obouvaly pouze v zimě, často se nosily dřeváky. Řemeslo obuvnické bylo u nás odedávna vážené, umět zhotovit dobré boty nebylo každému dopřáno. Ševci měli také své speciální nástroje: ocelové nože (tzv. knejpy), šídla, rašple, hladíky, kleště, kopyta, verpánky a mnohem později tak své šicí stroje. Šití obuvi bez šicího stroje byla ovšem úmorná a těžká práce, každé protažení dratve vyžadovalo děrování šídlem, což byla těžká operace. Cech ševců byl znám svou přísností ke svým členům a mravní zásadovostí.
Mistrovská zkouška nebylo u tohoto řemesla zrovna lehká, zkoušený měl při zkoušce ušít ze zadní teletiny tzv. punčochu (střevíc). Nejprve byl doveden do skladu, kde si vybral kůže za asistence straších mistrů. Pak ji v dílně vykrojil, „odňal vokry“ a nakonec ušil na míru. Tím, ale ještě neskončil, musel ještě ušít ženské ozdobné střevíčky nebo vysoké boty a to speciální, buď zhotovit vojenské, lovecké nebo formanské boty. V devatenáctém století nastává rozmach zakázkové výroby. Boty se vyrábí na asymetrických kopytech, zvlášť pro levou i pravou nohu. Již v této době však nastává soumrak ševcovského řemesla – ruční práci mistrů ševců postupně vytlačuje moderní sériová výroba v továrnách.
Devatenácté století je synonymem elegance a stylu, zároveň se také bujaře rozvíjí nejrůznější druhy obuvi podle jejich účelu.
A ještě jednu pověst o pokorném ševci. V Prachaticích žil jeden chudý švec a měl dětí jako smetí. Tak tak svou rodinu uživil, avšak neztrácel naději v Boží pomoc. Jednou tak sedí utrápený uprostřed škrpálů, když tu vstoupil do dveří malý zarostlý mužíček a povídá: „Vím, jakou máš bídu a také to, že jsi poctivý člověk. Rád ti pomohu. Přijď zítra k velkému kameni na Libíně. To, oč žádáš se ti vyplní!“ Druhý den se švec vypravil na udané místo. Sotva stanul před balvanem, objevila se před ním čarokrásná zahrada. A tu již přicházel trpaslík se svazkem klíčů u pasu. Mlčky otevřel dvířka a kráčeli spolu dovnitř. Tam pod jedním bezovým keřem ležela hromádka dukátů. Chudák se roztřásl a nebyl schopen se pohnout. Trpaslík mu tedy zlaťáky nasypal do kapes. Muž nestačil ani poděkovat, neboť zahrada rázem zmizela. V ševcovské domácnosti zněl od té doby jen zpěv a smích. Mistr nezpychl a své řemeslo neopustil, takže se stal nakonec váženým měšťanem a důstojným členem cechu obuvnického.
Zdroj: WINTER, Z. – Řemeslo a živnosti 16. věku v Čechách, WINTER, Z.- Dějiny řemesel a obchodu v Čechách, Václav Starý – Rukopis, Prachatice
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora