STARÁ ŠUMAVA: Zapomenuté olejové lampy
Lid, žijící v horském kraji, od nepaměti vytvářel svébytnou kulturu. Vzpomínky našich předků jsou bohatstvím, jehož hodnota se každou další generaci zvyšuje. A ten, kdo nenechá zdánlivě obyčejné události jen tak zapadnout v moři času, učiní bohatým sebe i druhé.
Poodhalme roušku zakrývající to, co v dobách minulých naši předkové používaly.Tyto věci nás ještě obklopují, aniž bychom si mnohdy uvědomovali, že na nich ulpívají stopy minulých dob kdy se často se předávaly z generace na generaci. Staré věci a nástroje k nám dnes promlouvají a odhalují svou krásu a vydávají doklad o své funkci. Každodenní i sváteční život obyvatel horského kraje v časech dávno zapomenutých nelze shrnout do několika vět. Je to směs hořkých i sladkých vzpomínek pamětníků na časy, kdy bída bydlela pod střechami dřevěných chalup, avšak prostý život měl svůj pevný řád.
Horský kraj ve starých dobách, to jsou i doškové chaloupky ve stráních se zahrádkami jako dlaň, vonícími kořením a svítícími květy divizen a slunečnic, dlouhé snosy z kamenů, sesbíraných z chudých políček, klapot mlýnských kol na divokých bystřinách nebo dýmající milíře v lesích. Jsou to časy dětských her, mlýnky a přehrady na potoce, jarní otloukání píšťaliček a vynášení smrtky, filipojakubské a svatojánské ohně, podzimní ohýnky a pouštění draků. Patří sem i malé husopasky a pasáčci koz, ponocný, krátící svým troubením dlouhé noci plné hvězd, potulní brusiči a dráteníci i shrbená a vrásčitá babka kořenářka, odcházející do lesů a hor, kde roste koření.
Dávno zašlé časy, to jsou i pašeráci, přecházející tajně zemskou hranici s krajkami a cukerínem, dřevaři dobývající na pasekách smrkové koháty, skláři a cihláři, potulní muzikanti a komedianti, lidoví písmáci a horští kantoři a divadelní ochotníci. Vůně dřeva starých stodol a vůně vzpomínek…
Vývoj lidového obydlí probíhal v těsné souvislosti s vývojem topeniště – otevřený oheň planoucí na ohništi skýtal základní osvětlení. Speciálním zařízením k osvětlování byl zděný výklenek ve stěně světnice, komory či chléva, na němž se rozněcoval malý oheň nebo se do něj kladly hořící loučky. Všeobecně bylo rozšířeno svícení borovými, březovými nebo bukovými loučemi, které mnoho nedýmají. Upevňovaly se obvykle v kovových kleštích (skřipci), často nasazených na dřevěném, někdy posuvném stojanu (oharky padaly do připravené nádoby s vodou).
K osvětlení obydlí se používalo rovněž ohně z nadrobno naštípaných loučí, který se rozněcoval na železném miskovitém roštu ve spodní části pletených kónických dymníků, omazaných hlínou a zavěšených u stropu, nebo dymníků čtyřhranného tvaru, sbitých z prken a dole se širokou obrubou. Světlo z výklenku ve zdi bylo klidnější než světlo z louče ve stojanu. Staré způsoby osvětlení byly, z důvodu protipožární ochrany, po roce 1848 zakázány (ve chlévech bylo používání výklenků a otevřeného ohně zakázáno již dříve) a začalo se svítit kahánky, v nichž se spalovaly různé domácí tuky a oleje.
Malé plaménky olejových lamp živených rostlinnými oleji provázely člověka jako neodmyslitelná součást jeho životního stylu až do 19. století, kdy olejové lampy a svíčky postupně vytlačovaly plynová a později také petrolejová svítidla. Ještě po většinu 19. století patřily ale olejové lampy k běžným a rozšířeným svítidlům a jejich konstrukce se rozvíjely do šedesátých let 19. století. Lampy a kahany využívají hořlavosti tuků, ať již rostlinných (oleje), nebo živočišných (lůj).
Užití záleželo na konkrétní zemědělské oblasti, pokud se zemědělec zaměřoval na chov dobytka, měl více tuku, zatímco pěstitel spíše svítil olejem. Na každé usedlosti předli ze lnu přízi na hrubé plátno, získávali ze lněných semínek olej na svícení. Při užívání loje do kahanů lidé nebyli nijak vybíraví, využili ten, který byl
momentálně k dispozici. Nejlepší je lůj hovězí, použít se dá však jakýkoliv tuk, takže nebylo výjimkou užívání skopového, kozího či jeleního loje nebo vepřového sádla. Kvalita loje ovlivňovala to, nakolik při svícení čadil a zapáchal. V chudých oblastech, kde lidé neměli dostatek dobytka, jehož tuk by mohli využít, převažovalo užívání loučí. Tuk byl hodnotnou surovinou a lidé jím nemohli plýtvat na osvětlení, pokud pro ně bylo dosažitelnější pořízení loučí.
Bohatší sedláci ovšem používali vepřové sádlo, které bylo chudým lidem nedostupné – při jeho spalování nevznikal téměř žádný kouř. Lojové kahany bylo možno díky jejich malým rozměrům a nižší hmotnosti libovolně přenášet, takže byly mnohem praktičtější a také bezpečnější než loučníky. Keramické kahany mohou být archaických tvarů, kovové se často podobají běžným svícnům. Během středověku a novověku se olejové kahany staly velmi populárními, především v 18. století byly v městském prostředí využívány i jako noční světlo, často byly užívány i v hostincích jako svítidlo poskytované hostům na noc.
Pokud člověk onemocněl, bylo zvykem nechávat mu přes noc za oknem svítit olejovou lampičku. Ta měla podobu sklenice, ve které byl plovák nebo tenký knot. V selských staveních bychom také mohli nalézt tzv. věčné světlo. Po dlouhá tisíciletí se princip běžně používaných olejových kahanů či závěsných lamp s knoty nebo plováky nezměnil. Teprve v 16. století popsal italský fyzik a matematik Geronimo Cardano (1501–1576) olejovou lampu s nádobkou s olejem posazenou výše, než byl umístěn knot. Tento systém umožňoval lepší přísun oleje ke knotu s využitím principu spojených nádob. V této době již bylo také známo, že kovový komínek (cylindr) okolo plamene zvyšuje tah a svítivost plamene, ale tento poznatek byl v praxi využit až později, v 18. století.
Teprve roku 1756 zavedl pařížský lékárník Antoine Quinquet (1745–1803) místo kovového komínku skleněný cylindr, který nestínil plamen a současně mu poskytoval dostatečný tah. Quinquet byl také obratný obchodník a jeho lampy se velmi dobře prodávaly. Někdy v této době bylo u olejových lamp ve větší míře uplatněno kolečko, které umožnilo knot posouvat. Olejové lampy byly díky několika vynálezům podstatně zdokonaleny v první polovině osmdesátých let 18. století. V této době přišli dva muži na stejný nápad – zvedení plochého knotu, jehož šířka zajišťovala větší svítivost, a který bylo také možné lépe posouvat kolečkem. Lampy na věčné světlo. Tyto lampy se objevovaly již ve středověku a v podstatě v nezměněné podobě je lze nalézt v mnoha kostelech i v současnosti.
Zdá se, že Evropa dlouho upřednostňovala zejména lampy vyrobené z různých kovů. Zmínky o skleněných lampách na věčné světlo, popř. jejich vyobrazení, nebo lampy dochované se nepodařilo zatím až do konce 18. století doložit. V 19. století jako základní materiál věčných světel již převažovalo sklo, často v červené barvě.Tyto novější skleněné lampy na věčné světlo byly dodávány v jednoduchých variantách s jednou miskou i v komplikovaných sestavách několika závěsných misek. Vedle kostelů, kde byly používány lampy větších rozměrů, byly používány i menší lampičky na věčné světlo v domácnostech. V 19. století zpravidla šlo o skleněné nádobky namontované v držácích, které byly určeny k postavení na vodorovnou plochu nebo k zavěšení na stěnu. Některá z těchto svítidel byla spojena i s obrazy svatých.
Vynález petrolejové lampy a její rozšíření v podstatě zlikvidovaly masové používání olejových lamp, které petrolejky v mnoha směrech předčily. Petrolejové lampy se začaly u nás používat kolem šedesátých let 19. století. Zpočátku k nim byla malá důvěra. Šla o nich zvěst, jak jsou nebezpečné, že z ničeho nic bouchají a že od nich snadno chytí celé stavení. V jedné rodové kronice si hospodář o nich zapsal: „Novým světlem – petrolínem, jsme začali svítit v zimě roku 1865. Libra petrolínu se prodávala u materialisty za 29 krejcarů. Ale není nad louče! Síla peněz vychází za ten nový olej…“.
Ve veřejném osvětlení je rychle nahrazovaly plynové lampy. Olejová svítidla zastarala zhruba v průběhu jednoho desetiletí a pomalu jen dosluhovala tam, kde nebylo dostupné lepší osvětlení. Přežila pouze v podobě věčného světla a drobných svítidel fungujících jako dekorace u domácích oltáříků či na stolech. Nyní jsou už i věčná světla na elektřinu, a olejové lampičky tak zůstávají jen dekorativním předmětem. Jen málokdo si ale dnes uvědomuje, jak nenahraditelná byla olejová svítidla ještě před asi 150 lety.
Zdroj: PETRÁŇ, Josef, PETRÁŇOVÁ, Lydia. Dějiny hmotné kultury II. (1) : Kultura každodenního života od 16. do 18. století, PhDr. Jitka Lněničková – Časopis pro světlo a osvětlování
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora