STARÁ ŠUMAVA: Herodes Veliký a neviňátka betlémská
… Duch Heroda Velikého však žije dál, a tak i dnes musí umírat malé děti, když je v sázce opět dominantní postavení, moc a majetek. Moderní následovníci Heroda se opírají o moc větší než měl Herodes. Duch Heroda Velikého je nebezpečný nástroj v rukou politiků…
Staré zvyky zanikají. Je jiná doba a nedá se násilím držet, co nemá již svá práva na život. Mnohé z nich jsou však jakoby tklivým pozdravem našich předků, uschlou, ale stále vonící kytičkou minulosti. A proto se k nim alespoň jednou za rok vracíme a snažíme k té kytičce alespoň přivonět…
Ve změti svátků, jež provázejí údajné datum narození Ježíše Krista, jeden poněkud zapadl. Podle Matoušova evangelia, z něhož pověst vzešla, předpověděl tuto hrůznou událost už o několik století dříve starozákonní prorok Jeremiáš. Konkrétně těmito slovy: „Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek. Ráchel oplakává své děti a nedá se utišit, protože jich není.“ A protože Židé již dávno očekávali svého krále, musel příchod moudrých mužů vyvolat vzrušení, zvláště když se vyptávali: „Kde je ten právě narozený židovský král?“
Špehové donesli tu zprávu ke dvoru Heroda Velikého, který si zase nechal svolat předáky země, velekněze, aby si ověřil, kde by se měl podle proroctví narodit mocný vladař židovského rodu. Židovští předáci odpovídali starozákonním textem dávného proroctví, že místem zrodu bude Betlém v zemi judské … Herodes tedy vyslal tím směrem mudrce s prosbou, aby se vrátili. „Až ho najdete, oznamte mi to, abych i já se mu přišel poklonit.“ A vskutku, hvězda šla podle Písma před nimi a zastavila se nad místem, kde v jesličkách leželo dítě. Padli na zem, klaněli se a obětovali přinesené dary. Vesměs symboly. Kadidlo je obětí Bohu, myrha naznačuje oběť na kříži. Až budou Ježíšovo tělo ukládat do hrobu, natřou je právě myrhou. Nu a zlato přece představuje důstojnost králů.
Mudrci, jak si dovedeme představit, se Herodovi o své cestě nezmínili. Naopak – dostali v noci ve snu pokyn, aby se vrátili jinou cestou, a prostě minuli Jeruzalém. Herodes čekal marně na jejich návrat – a aby si byl jist, že jej žádný vladař neohrozí, nechal v Betlémě a v okolí vyvraždit všechny děti mladší dvou let. Josef na tento masakr nečekal. Byl včas varován ve snu a vyrazil s dítětem a matkou do Egypta, kdy byly již odpradávna četné ostrůvky židovského obyvatelstva. Cesta do těchto jižních končin trvala asi deset dní. Tady v bezpečí očekával Josef signál k návratu. Herodes zakrátko zemřel a vlády v Judsku se ujal syn Heroda Velikého. Teprve pak se rodiče s malým Ježíšem vrátili zpět do Nazareta.
V Čechách se začal tento svátek slavit v 15. století. Ovšem nikterak důstojně. Například žáci pražské univerzity rok co rok obtěžovali klášter v Břevnově. Byli prý bujně veselí, jak praví kroniky. Na tyto “bláznovské slavnosti” z mládí prý vzpomíná i mistr Jan Hus. Pravděpodobně zanikly kvůli odporu církve ještě v témže století. S tradovaným biblickým příběhem nejspíše souvisí zvyk budit ráno 28. prosince děti a ptát se jich: „Kolik bylo mláďátek?” Které dítě nevědělo, dostalo metlou a připomnělo se mu, že jich bylo „čtyři tisíce čtyři sta čtyřicet čtyři”.
Do krajů s dříve německým osídlením, zasahuje obyčej obřadního bití zeleným prutem na den Mláďátek. Odlišuje se termínem od velikonoční pomlázky, ale shoduje se svým účelem: mrskalo se totiž pro zdraví. Vrbové proutky se řezaly na den sv. Barbory, ponechávaly se na teplém místě, aby vypučely, a ovazovaly se červenou stuhou. Muži švihali ženy vrbovým prutem a děti své rodiče. Vyplácená osoba se musela vykoupit penězi nebo sladkou kořalkou. Tento den se nepere prádlo. Dříve se věřilo, že by prý bylo prádlo mácháno v nevinné krvi Herodem zavražděných chlapců. Pradleny by pak prý chodily celý rok “ucourané”. Navíc by trest za praní v tento den postihl celé hospodářství, ovoce by bylo na stromech plné červů a dobytek by prý kulhal. Nesmělo se ani šít, švadlenčin jehlou poraněný prst by se navíc špatně hojil. Matky nesměly vztáhnout ruku na dítě (pokud by tak učinily, bylo to předzvěstí smutného stáří). Pokud bylo o svátku Mláďátek nevlídně, zvěstovalo to nemoci a smrt. Naopak slunné počasí znamenalo zdraví, příznivý a úrodný rok.
A ještě jedna pověst – Cumlíček:
Jednou se prý stalo, že k Panně Marii Sněžné v Kašperských Horách putovali poutníci z Rakouska. Když již byli kostelu na dohled, spatřili před sebou dlouhé procesí malých dětí, které tam také putovalo. Bylo to právě o svátku Neviňátek, kdy se vzpomíná na děti povražděné ukrutným králem Herodesem. Poslední v procesí šel malý chlapeček. Byl oblečen do dlouhé košilky, která se mu pletla pod nožičky, často klopýtal a padal. Zůstával stále více a více pozadu, bál se, že mu děti utečou a dal se do usedavého pláče. Když jej to rakouské procesí došlo, slitovala se nad mrňousem jedna z babiček a začala ho těšit: „Tak už neplač, cumlíčku, já ti tu košilku podvážu, aby ti tak nepřekážela v chůzi!“ Nemluvně jí odpovědělo: „Zaplať vám to pánbůh, babičko, konečně mám také jméno!“ Bylo to dítě nekřtěňátko, které zemřelo ještě dříve, než bylo pokřtěno.
Zdroj: Cesty víry – PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora