STARÁ ŠUMAVA: Zapomenutý svátek Jana Evangelisty
„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat…“
Český herec Jan Werich ve svém vánočním zamyšlení kdysi napsal: „Filozofie vystavěná na lásce bližního k bližnímu trvá několik tisíc let. Prošla i špinavýma rukama lidí zlé vůle, kteří ji překrucovali a vulgarizovali, ale tato myšlenka všechny přežila.“
O to, aby myšlenka lásky k bližnímu přežila, se starají každoročně v liturgickém kalendáři právě vánoční svátky. Svátek připadající na 27. prosince je svátkem lásky a porozumění. V současnosti se tento svátek připomíná už jen v kostelích.
Svatý Jan byl apoštolem, který měl ke Kristu nejblíže. Pro svou moudrost bývá zobrazován s orlem a je patronem teologů, vinařů, písařů, řezníků apod. Podle křesťanské tradice seděl při poslední večeři vedle něj a ten mu také, když umíral, svěřil do péče svou matku. Jan navíc jako první viděl Kristův prázdný hrob a uvěřil v jeho zmrtvýchvstání. Je jediným z apoštolů, který zemřel přirozenou smrtí, ačkoliv mu bylo o život usilováno několikrát. Císař Domicián ho prý v roce 95 nechal zatknout a mučit, dokonce vhodit do kotle s vroucím olejem. Jan ale vše přestál bez známek zranění.
Podle legendy měl být také otráven vínem. On však víno požehnal a jed ztratil na účinnosti. Jde o starobylý zvyk, už v 15.století horlili kazatelé proto pověrčivým křesťanům, kteří na den sv. Jana Evangelisty světí »pitie opilcóm«. Solnický (1630) se snaží vyložil svěcení a pití vína požehnaného rukou kněžskou nazýváním zvyku »milost a láska sv. Jana«. Proto se na jeho svátek nechávalo v kostele světit víno, které prý chránilo i před hadím uštknutím.
Nejpopulárnějším z Janových zázraků bylo převrácení otráveného vína v čisté, když požehnal poháru, který mu podali nepřátelé. Z toho se vyvinula ve středověku tradice žehnání vínu ke cti Jana svatého před přípitkem v den jeho svátku i o jiných významných příležitostech. Tuto tradici dodržovali i rytíři před odchodem do Svaté země či do války. Na venkově se donedávna věřilo, že víno vypité tento den ochrání před hadím uštknutím a uhranutím a také dobytku se dával chléb namočený ve víně. Třemi klasy namočenými do tohoto vína se vykrápělo hospodářství, vínem se potírala lněná semena.
Den svatého Jana je známý jako den koledních obchůzek. Chod mší a vůbec celý liturgický rok byl vlastně kostrou času. Protože se liturgický rok pravidelně opakuje, dával vlastně lidem přesný systém a řád ročního života. A kromě tohoto řádu byl obrovský význam kostela také v tom, že se z kazatelny sdělovaly také různé aktuality z hlediska politického. Z kazatelny se také sdělovaly různé hospodářské návody. My třeba víme, že v 18. století se z kazatelny vyhlašovalo to, že by lidé měli začít pěstovat brambory v období hladomoru a podobně. Denní vnímání času bylo strašně jednoduché.
Protože neexistovalo umělé osvětlení a osvětlení svíčkami bylo drahé, plynul v podstatě denní čas člověka v návaznosti na slunce. To znamená, že v létě trval den déle nežli v zimě. Od toho se odvíjela například pracovní doba. V dílnách řemeslníků tovaryš pracoval od slunka do slunka, což znamená, že v zimě pracoval osm hodin a v létě dvanáct. Lidé obvykle měli dvě hlavní jídla denně, to první bylo po ranní mši, zhruba kolem desáté hodiny, a večerní jídlo bylo před soumrakem. To znamená, že se jinak jedlo v létě a jinak v zimě, řídili se chodem slunce.
Od svatého Jana Evangelisty obrací se slunce k létu a zima k mrazům.
Zdroj: Psych&Som,IV.roč.,2006, č.6, str.179, Vlastimil Vondruška
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora