STARÁ ŠUMAVA: O Zlatém koníkovi
U nás na Šumavě nepřicházel k dětem o Vánocích Ježíšek, ale Zlatý koník. Ten nechodil nikdy pozdě, jen co se na nebi objevila první hvězdička – a to touto dobou nebývá moc hodin. A náš tatínek obzvlášť přísně dbal na to, aby o osmé večer už bylo v domě ticho.
To prostě zhasnul v sednici petrolejku a kdo nechtěl sedět potmě, musel jít spát, protože jiné světlo v celém domě nebylo. Ani o Svatvečeru – my jsme říkali o postním dni – tomu nebylo jinak.
O jedenácté ráno jsme se vydali na mši do našeho farního kostela, protože to bylo hodinu cesty. Zlatý koník už době mého dětství přinášel opravdový vánoční stromek. Ale za mládí mých rodičů dostalo každé z dětí jen misku s pár sušenými švestkami, křížalami a pěkným kusem mazance.
Zlatý koník se nám nikdy neukázal, ale slyšely jsme, jak zvoní jasný zvonek, který nosil na krku. To mi ale v šesti letech úplně stačilo. Už týdny předem jsme se ale vyptávali: “Chodí Zlatý koník jako kůň nebo jako lidé? A jestli chodí jako kůň, jak může nosit stromečky? A je celý ze zlata, nebo má jen zlaté chlupy na kůži? A jak se může tak rychle dostat v hlubokém sněhu od jedné chalupy ke druhé? A jestli umí létat, má křídla jako náš houser? A jaké má nohy? A podkovy má také zlaté”?
Maminka, ale ještě více babička mi s nekonečnou trpělivostí odpovídala na tyto mé otázky. Ale ne vždycky mne tak úplně přesvědčila, takže jsem se často v pochybnostech nad lecčím hlouběji zamyslela.
Na Štědrý den jednou hodně padal sníh, velké vločky čistě pokryly louky a les. V poledne jsme jako pokaždé měli postní jídlo: do zlatova vypečený bochánek, k tomu tmavý lesní med a čerstvě natlučené máslo. Toto jídlo jsem měla nadevšechno ráda, ale tehdy jsem měla v hlavě jěště něco jiného. Jedním uchem jsem stále poslouchala, zdali někde už nezvoní jemný zvoneček. Určitě dvacetkrát jsem za to krátké odpoledne vyběhla před domovní dveře a vyhlížela a naslouchala jsem. Sněžení ustalo a všude bylo úplné ticho. Les tu stál jako zabalený do vaty, čistý, a sníh kolem domu neměl nejmenší nerovnost. A v tom mne napadlo: až bude Zlatý koník zase pryč, musely by přece ve sněhu po něm zůstat stopy. Myslela jsem, že všechny moje otázky jsou tím pádem rozřešené. Pak se najednou dole v údolí rozsvítila první světla, a já uslyšela, docela zdálky, zvonit zvonek.
Zastavil se mi dech a vtrhla jsem do světnice: “Maminko, tati, zlatej’ koník, už jsem ho slyšela”! Klekla jsem si do rohu a začala se pilně modlit: “Svatí andělé ……. ” ” No, já nevím”, ozval se tatínek a vyšel před dům…. A najednou tady byl, Zlatý koník! V předsíni to zvonilo a hlučelo, vůbec se nechoval způsobně, rámusil a dupal a maminka musela přidržet dveře, aby je nevyrazil. Já jsem se zatím v koutě jen klepala a třásla strachy a modlila jsem se všechny motlitbičky které mi přišly na mysl. A najednou byl zase pryč, zrovna tak rychle jako se objevil, zvonek zmlkl a už nebylo vůbec nic slyšet. Maminka otevřela dveře, ááách, tam stál vánoční stromek s mnoha světýlky, staniol na něm se blýskal a zlatý papír zářil. I babička sem přišla z jizby a divila se té kráse.
Maminka vzala stromek, odnesla ho do sednice a tam ho vystavila aby jedlička mohla doširoka rozevřít své větve. Ale kde je otec? Ten si zrovna teď oklepává na zápraží sníh z bot. Punčochy na ně šikovně upletla babička, sešila je a vyfutrovala. Na nich jsou upevněné podrážky z kůže nebo ze silného, nezničitelného lodenu z ovčí vlny a konopných vláken. Boty sice vypadaly trochu neuměle, ale dokázaly nohu udržet pěkně v teple i ve zmrzlém sněhu nebo když ledový vítr foukal každou skulinou. “Tatínku, viděl jsi Zlatého koníka”, zeptala jsem se. “Ale kdež”, povídá otec, “byl jsem v maštali a on byl hned zase pryč”. “Ale tatínku, ve stáji přece není žádný sníh”. “Ovšem že není”, vzal mne tatínek za ruku a vedl mne do světnice, “pojď, hezky zapal všechny svíčky”! S údivem jsem se dívala na všechna ta cingrlata, na blýskavé ozdoby a na stromku zavěšené dobroty. Visela tam červená jablíčka, zabalené ořechy, v papíru různá cukrlata, perníčky a jiné dobré věci. A k tomu barevné koule a jiné ozdoby. Dlouho jsem se na to všechno dívala, ze všech stran jsem tu krásu obdivovala a těšila se z ní.
Ale za hodinu, když tatínek s mámou šli do stáje dát kravám a mě s babičkou usadili na lavici za pecí, vykradla jsem se z domu na zápraží. Veliký kulatý měsíc vycházel právě za lesem a svítil na stopy ve sněhu. Tátovy boty, zřetelně jsem viděla stopy tátových bot, žádné podkovy nebo kopyta! Stopy vedou od zápraží ke vratům do stodoly a zase zpět! A na pravém podpatku se uvolnilo kování a sklouzlo trochu ke straně; ve sněhu je to jasně vidět. Tatínkovy boty! Ještě jsem vyběhla potichu ke vratům do stáje, kde tatínkovy boty stály venku. Ve tmě jsem prstem nahmátla pravou podrážku, aha! Hned na to jsem se zase usadila k babičce na lavici, ale na Zlatého koníka jsem se už nikdy neptala.
Zdroj: Anna Kangler, překlad Jiří Švejda
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora