STARÁ ŠUMAVA: Vánoční halafance
Halafance. Tak se kdysi nazývaly dárky, které se dávaly o Vánocích vlivným úředníkům a lidem, které člověk mohl další rok potřebovat. Ottův slovník naučný z roku 1888 říká, že „alafance, halafance − často se užívá s příhanou pro dary neb vzatky, jež soudcové neb úředníci od stran přijímají.“
Poddaní dávali dárky vrchnosti, podřízení nadřízeným. Například česká města posílala v 17. století rakouské císařovně k Vánocům deset koroptví a šedesát kvíčal. Díky těmto úplatkům byli poté k prosbám českých měst vstřícnější.
Nemalujme si idylu, že kdysi stačilo dát jako dárek jablíčko a hrst oříšků a lidé byli o Vánocích šťastni. Dříve bylo o Vánocích obdarováváno služebnictvo a domácí chasa, a to především ošacením, jídlem nebo drobnou finanční částkou coby prémií ke mzdě. Lidé dávali drobné dárky také žebrákům a tulákům, kteří chodili k bohatým popřát k narození Ježíše Krista.
První popis křesťanských oslav v našich krajích nám zanechal mnich Jan z Holešova, roku 1397 napsal „Boží milosti darována jest spása člověčenstvu narozením Páně. Proto se právem zve Štědrý večer.“ Zvyky, které popisuje, se zachovaly až do dnešních časů, jen jsme si je poněkud upravili: „Na památku nebeské štědrosti křesťané ten večer vedou si štědře. I chudý otec snaží se potěšit své dítky alespoň rozžehnutím velké svíce.“
Jan z Holešova (benediktin, horlivý inkvizitor, ale také vlastenec, spisovatel, sběratel lidových tradic, karatel odklonu prostých Čechů od křesťanství; cca 1366 – 1436) uvádí, že se lidé již ve 14. století v den narození Krista obdarovávají – “staří nejen lidem, ale i dobytku v tento večer projevovali štědrost”. Tovaryši připravovali dárky pro své mistry a ti je za to dobře pohostili. Čeleď dostávala kromě platu také výslužku od hospodáře; symbolické dárky zejména v podobě lahodného pečiva, ovoce a mincí si navzájem dávali příbuzní, přátelé a dostávaly je i děti.
Středověké Vánoce ještě neznají dnešní stromeček, avšak i tehdy se domy zdobily zeleným chvojím a jmelím. Říkalo se mu „zelení“ a opět se jednalo o magickou ochranu před zlými duchy, před zimou, nemocemi a hladem. Zelení bylo umisťováno na okna, na otevřené ohniště, prahy a trámy dveří. Jmelí nese zajímavou dvojí symboliku – chrání domácí (dobrý) oheň a chrání před požárem (zlým ohněm).
Dlouhou historii měly vánoční zabíjačky, pojídalo se proto hodně vepřového. Že se tím lidé dostávali do rozporu s církví, která po svých ovečkách požadovala na Štědrý den půst? Žádný problém. Zabíječka se odsunula o den před nebo za Štědrý den. Večeře 23. prosince bývala tak bohatá, že se pro ni vžilo označení hojná, tučná nebo obžerná, a nebo také tučný večer. A vepřové se jedlo i na Boží hod. Lidé tu věřili, že kdyby nejedli maso, uhynul by jim v příštích měsících dobytek.
Přemíru masa a dalších jídel doprovázely také mohutné pitky. Lidé pili, aby se příští rok urodilo, aby dobytek nestrádal a také aby mezi lidmi nevznikaly rozbroje. Pilo se pivo – čím více, tím účinnější toto obřadní pití mělo být. Není tedy divu, že si na vánoční zvyky stěžovali doboví moralisté. Některé jejich stížnosti se zachovaly až dodnes. Kupodivu se příliš neliší od obvyklých postesknutí nad konzumním charakterem dnešních svátků.
Magdalena Beranová cituje Jana z Holešova, současníka Karla IV. a jeho syna Václava. “Když vyšla hvězda,” stěžuje si tento břevnovský mnich, “nejedli mírně k osvěžení těla, nýbrž se přežírali a opíjeli a až do rána hráli v kostky. Teprve ráno potom spali, místo aby šli do kostela na mši.” A tím jeho znechucení vánočními obyčeji nekončilo: “Měšce drželi v ruce a míchali penězi ne proto, aby je rozdávali, ale aby se jim budoucí rok peníze množily a aby na ně měli štěstí. Dárky posílali ne na památku nebeského seslání, nýbrž aby sami měli po celý následující rok štěstí. Ti, kterým se toho večera něco odepřelo, prorokovali: Zle se ti povede tohoto roku, protože tohoto večera nic nedaruješ.”
Zdroj: O Janu z Holešova psal Čeněk Zíbrt v článku: “Břevnovský mnich Aleš o staročeském slavení vánoc (o koledě) ve věku 14” – In: Český lid. Roč. 24, č. 3 (1924).
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora