STARÁ ŠUMAVA: Zapletený symbol Vánoc
Vánočka by se bez nadsázky dala nazvat královnou vánočního pečiva. Vánočky kdysi patřily mezi nejoblíbenější vánoční dárky, a dokonce byly i součástí mzdy pro sloužící. Hlavně v chudých horských oblastech to byl dárek vítaný, neboť bílé pečivo, kde se nešetřilo tukem, kvalitní moukou, rozinkami a ořechy, se zde peklo jen vzácně. V hodně nemajetných domácnostech se vánočka dokonce připravovala z těsta bramborového.
Křížové pletení vánočky má ochránit před zlými vlivy. Vánočka se tradičně plete z devíti pramenů. Základnu, první patro, tvoří čtyři prameny, které symbolizují slunce, vodu, zemi a vzduch. Prostřední, druhé patro, tvoří tři prameny představující rozum, vůli a cit. Třetí patro, tvoří dva prameny, které spojují vědění a lásku…..Tradice, které se dodržovaly při pečení vánočky. Hospodyně musela být oblečená v bílé zástěře a mít bílý šátek.
Hospodyně nesměla během zadělávání těsta promluvit. Při kynutí vánočky musela kuchařka skákat hodně do výšky, aby se vánočka podařila. Do vánočky se zapekla mince, kdo ji našel, měl zaručené bohatství a zdraví po celý příští rok.V některých krajích se do vánočky zapekl zelený hrášek, kdo ho našel, měl mít celý rok pouze štěstí. Podle toho, jak se vánočka povedla, se předpovídalo, jaký bude příští rok. Připálená, natrhlá nebo prasklá vánočka nevěstila nic dobrého, spíše symbolizovala neštěstí.
Vánočka má svým tvarem připomínat malého Ježíška zabaleného v peřince, byla proto symbolem nového života a plodnosti. Zároveň mělo křížové pletení vánočky ochránit domácnost před zlými vlivy.
Vánočka ale vždy pletená nebývala. Jejím předchůdcem už ze 14. století byla tzv. calta, která měla podobu bochníku. Vzhled se postupně měnil, až se v 16. století vánočka vyvinula v pečivo zapletené z několika pramenů. V této době si však vánočku nemohla upéct kdejaká hospodyňka. Její výroba byla zpočátku výsadou pekařského cechu a sloužila zejména jako dar radním a šlechtě. Její výjimečné postavení dokládá i každoroční cesta vánočky na Pražský hrad. Dopoledne na Štědrý den se vydalo šest bíle oblečených pekařů, kteří nesli dlouhé prkno a na něm velkou vánočku. Ta směřovala na stůl nejvyššímu královskému purkrabímu. Přesun vánočky se těšil i velkému zájmu přihlížejících, kteří očekávali, zda se něco nepřihodí – zlomená nebo jinak poničená vánočka znamenala pro cech obrovskou hanbu.
Doma si milovníci vánočky na tomto tradičním symbolu Vánoc pochutnávají až od 18. století. Hospodyně nepekla vánočku jen jednu, ale obdarovala jí každého člena domácnosti. První z nich měl dostat vždy hospodář, aby se mu hojně urodilo obilí. Největší a nejbohatěji zdobená vánočka byla umístěna na svátečním stole a mohl ji rozkrojit jen hospodář. Na řadu přicházela jako poslední ze sedmi jídel, které by se na štědrovečerním stole měly objevit. Díky tomu, že vánočka byla z kynutého těsta, měla symbolizovat rozrůstání majetku a prosperitu. Navíc se často podávala s takzvanou odvárkou, tedy hustou omáčkou z rozvařených švestek, hrušek, zahuštěnou perníkem, ořechy a rozinkami, tedy potravinami, které měly zajišťovat v hospodářství hojnost. Kousek z vánočky dostali všichni členové domácnosti, včetně dobytka, kterému měla přinést zdraví a ochranu před zlými silami. V některých hospodářstvích se kousek vánočky házel do studny nebo krbu. Nesnědená vánočka se nechávala na stole pro duše zemřelých, které se tu noc vracely zpátky na zem.
Do těsta mohla hospodyně zapracovat minci – nálezci měla zaručit zdraví a bohatství po celý nastávající rok. Stříbrnou minci do vánočky zapékali i někteří pekaři a zákazníci se tak stávali i účastníky vánoční loterie. V chudších domácnostech peníz zastoupil šípek nebo stroužek česneku. Jinde se ze stejného důvodu zapékal hrášek zaručující celoroční štěstí.
O tom, že zmíněné pečivo skutečně bylo, dalo by se říct, jedním ze symbolů Vánoc svědčí fakt, že o něm psal již mnich Jan z Holešova z Břevnovského kláštera, který žil v době vlády krále Václava IV. Ve středověku se však vánočka objevovala jen na stolech šlechticů a mlsných konšelů, tedy středověkých přísežných členů městské rady. Během Vánoc však radní dopřávali dobroty nejen sobě, ale i druhým. Za obecní peníze se nakupovalo velké množství ryb i štědrovečerních húscí. Jídlo se pak rozdávalo chudým. Húsce nebyly nic jiného než štědrovky, či dodnes známé a oblíbené vánočky. V dřívějších dobách, byly vánočky oblíbeným vánočním dárkem. Již od středověku bývaly totiž vánoční dárky nezřídka součástí uzavíraných smluv. Jednalo se v podstatě o nějaký stálý poplatek. A tak i vynikající pletánky z kynutého těsta patřily k smluvní mzdě.
Například v Plzni mohli mít konšelé, pověžní a šatlavní o Vánocích vánočky za čtyři groše. Pro zvoníka a branné pak byla k dispozici za dva groše. Hrobník měl podle smlouvy na vánočku nárok v Jindřichově Hradci. Pokud se oženil, pak už pouze na polovinu, protože zbytek patřil podle svatební smlouvy jeho ženě. Titul nejštědřejších však i tak patří právě staroměstským konšelům, kteří, jak již bylo i výše zmíněno, dávali vánočky i kapry zemským úředníkům, pražskému arcibiskupovi, farářům všech kostelů v Praze, rektora, čili ředitele Karlovy univerzity. Na zmíněné dárky se mohli těšit i hlásní, převozníci a hrobníci. Zkrátka nepřišla ani „zadní zběř“, do které patřil městský kat se svými pacholky, dále pak ras a hospodář, který měl na starost chod vězení.
Pokud jde o ryby, ty byly a pořád jsou považovány za postní pokrm. V minulosti Byly výslužkou pro školáky, chudé v chudobincích a taky pro vězně. Ani na stolech samotných radních a konšelů ale na Štědrý večer štědrovka, chcete-li vánočka, nechyběla. Dostávali jich z městské pokladny osmnáct. Ještě lépe na tom byli páni starší, ti jich dostávali až šestadvacet, stejně jako úředníci města. Na soudce čekalo vánoček čtrnáct. Ne všichni však o Vánocích obdarovávali druhé z vlastní vůle. Někdy to prostě byla smluvní povinnost. Tak vidíte, co vánočka znamenala pro naše předky. Možná si na to vzpomenete, až budete o Vánocích jíst vánočku i vy. Nikde není psáno, že v dnešní moderní době, se vánočka nemůže stát vánočním dárkem. Právě naopak, taková dobře upečená, tradiční, vánoční vánočka, by mohla příjemně překvapit a potěšit kdekterého labužníka. Zvlášť bude-li darovaná s láskou.
Zdroj: Historie pekařství, Krystyna Kędziorová
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora