STARÁ ŠUMAVA: Adventní roráty

Stručnou, ale výstižnou charakteristikou rorátů je možno najít již v Kočího Malém naučném slovníku z roku 1930, který roráty vymezuje slovy: „Mše v době adventní, sloužená před svítáním, její vstup začíná slovy proroka Izajáše: Rorate coeli de super… Rosu dejte, nebesa!“.

Zimní noc ještě nejeví známky rozednívání, ale uprostřed vesnice svítí okna kostela a z kopců na Šumavě se v časném ránu a za tmy v adventním čase začala snášet světélka. A jak lidí přibývalo, pospojovala se v záři větší, až před vchodem do svatostánku tvořila světélkující řeku. To společenství šumavských lidí spěchalo vzdát hold Panně Marii. Někteří s lucerničkou symbolicky svítili na cestu, jiní zažehli svíci až ve svatostánku. To bylo ale jediné světlo, které chrám osvětlovalo. A bude tomu tak každý den, až do Štědrého dne. “Svíčky v rukou lidí mají jasnou symboliku: Kristus, coby symbol světla pro lidstvo. Lucernička také znamenala světlo pro druhého člověka. Být mu oporou.”

Také svíčky, které lidé na rorátní mše nosili, se významně odlišovaly od běžných. Jejich výrobci nejprve dlouhý knot opakovaně smáčeli do vosku, aby z voskové šňůry nakonec složili jakýsi bloček. Jak postupně knot takzvaného sloupku odhoříval, jeho majitel z honosně zdobeného bloku odvíjel další část. Kostelní zpěváci vyzpěvovali každé adventní ráno při pobožnosti a třeba i v nepřítomnosti kněze v zešeřelém kostele roráty. Zpěvník začínal roráty pro neděli, kdy se zpívalo čtyřhlasně. Diskant, vlastně soprán vyzpěvovali žáčci ze školy vysokým hlasem, pak následoval alt, tenor a bas. Každý hlas měl svůj part vepsán na čtvrtině dvoustrany. Pro další dny byly roráty jednohlasé. Počáteční písmena – iniciály – pro jednotlivé dny v týdnu byla vyvedena zelenou, fialovou nebo růžovou barvou a byla doplněna krásnými malbami, takže se zpěváci nemohli zmýlit. Jejich krásné a radostné melodie chytily za srdce každého posluchače, který si přivstal do tichého jitra a s rozžatou lucernou přispěchal do studeného kostela…

V církvi byla jitřní mariánská mše sloužena v adventu jen o sobotách, jako obvyklá sobotní mše o Panně Marii odpovídající liturgické době. Arcibiskup Arnošt z Pardubic byl velkým ctitelem Panny Marie a s pomocí Karla IV., který byl rovněž milovníkem mariánské úcty, docílil toho, že byla našim zemím dána výjimka povolující, aby tato jitřní mše byla sloužena i v ostatní dny v týdnu včetně nedělí. Původně výjimečné postavení české adventní liturgie se postupně oslabilo, protože každodenní rorátní mše pronikly i do sousedních zemí. Přesto mají naše země k rorátům zvláštní vztah.

Za Karla IV. začala tradice rorátních mší, slavených s velkou účastí věřících. Snad proto se tvrdošíjně opakuje, že zpěvy, které pro tyto mše máme, pocházejí z jeho doby. Ony zpěvy při rorátních mších totiž dostaly rovněž jméno roráty. Jsou to krásné písně, starobylé jazykem i nápěvem. Vznikaly postupně ve století patnáctém a šestnáctém, vesměs jsou z doby před Bílou horou. Určité sepětí s dobou Karla IV. však přece mají. V době Karlově se při rorátech zpívaly latinské chorály podle příslušného formuláře. A zpívali je pouze klerici, jak o tom svědčí notované Arnoštovy knihy dopsané roku 1364. V 15. století byly do těchto chorálů vřazovány latinské vložky zvané kantilény – písně. O tom máme svědectví z roku 1450 v Rukopise Vyšehradském.

V dalším století byly texty překládány do češtiny tak, aby je bylo možné zpívat se stejnou melodií. Tehdy se také připojili ke zpěvu věřící a posléze převzali zpěvy jako lidové. Pokud sahají záznamy a paměť, měli lidé a národy nábožné svátky, při nichž se jejich duše ocitaly nablízku bytostí, o kterých lidé věřili, že nad nimi existují jako vládci jejich osudů., vybaveny velikou a často neomezenou mocí, opatřeny vlastnostmi mimo naše chápání a vládnoucí vůlí působit na lidi, ať už jsou jimi nazývány bohy, blahoslavenými, nebešťany či jinak. Když si vzpomenu, jak jsme se každé adventní ráno těšili na mše svaté v 6 hodin ráno, je to něco, co ve mě vyvolá vlnu neobyčejného rozechvění. A jako za oněch dob, než se to Dítě narodilo, čekal svět Vykupitele, který by smetl temné a šířící se zlo, a jak nám bylo řečeno, lidé volali: “Rosu dštěte, nebesa, shůry!” což v latinské řeči zní “rorate”, tak se církev připravuje po celý měsíc svátkem adventním, svátkem příchodu, na svátek Narození dítěte a katolický kněz koná mešní oběť, zvanou roráty, a ty trvají až do oněch dlouho vytoužených dnů…

Jak se to zpívá v adventní ranní mariánské mši zvané roráty? Předkové volávali:

Rosu dejte, nebesa shůry,
Oblakové dštěte Spravedlivého,
Otevři se země a vydej Spasitele.
Ukaž tvář svou nejdražší,
Prolom nebesa a sestup, Mesiáši!

Pojem roráty pochází z latinského rorate, neboli “rosu dejte”, což je odkaz na jeden z hlavních motivů rorátních písní Rorate coeli desuper “Rosu dejte nebesa shůry”. Téma písní se váže stejně jako koledy k tématu narození Ježíše Krista, ale na rozdíl od koled se soustřeďují především na očekávání a přípravy na Jeho příchod. Když Fridrich Bridel vydal roku 1658 svoje Jesličky, nazval prvních šest písniček „Roráty aneb Písně adventní“. Byly a jsou to písně, které doprovázely věřící na jejich cestě k Vánocům. Lidé si je pak zpívali nejen při liturgii – při rorátní mši – ale i doma. Člověk doby barokní vstával velmi brzo a chodil spát velmi brzo. Způsob života tehdejších lidí byl jiný. Odvíjel se od světla a tmy v průběhu roku, nikoli od toho, co ukazují hodiny.

Dnes sice na roráty v kostelích občas narazíme, ale v již zcela odlišné formě. Často se tak označuje kterákoliv adventní bohoslužba, i večerní. A tak stará, ojedinělá a velmi krásná a bohatá tradice mizí. Vzpomínku na roráty zakončeme úplnějším citátem z knihy proroka Izajáše: „Rorate caeli desuper et nubes pluant iustum, aperiatur terra et germinet salvatorem et iustitia oriatur simul ego Dominus creavit eum.“ Tedy česky podle ekumenického překladu Bible: „Nebesa, vydejte krůpěje shůry, ať kane z oblaků spravedlnost, nechť se otevře země a urodí se spása a spravedlnost vyraší s ní. Já Hospodin to stvořím.“ (Iz 45, 8).

Zdroj: Zamyšlení pro černou hodinku. Prof. Květoslav Šipr Universita 3. věku – kurz „Živá teologie – spirituální dimenze člověka“

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora