STARÁ ŠUMAVA: Všední život po svátku svatého Martina
Myslíte, že lze sestrojit stroj času a přenést se do minulosti? Kdo ví, ale existují místa, kde se do dob již dávno minulých přenesete mnohem snáze. Po svátku svatého Martina začínaly přástky a trvaly místy po celý advent až do čtvrté neděle postní Družební.
Už v 16. století se objevily první úřední zákazy pořádání společných draček, a to pod pohrůžku pokuty nebo tělesného trestu: „Dopustil-li by se kdo toho, den a noc v kládě seděti má…“. Existovaly předpisy určené rychtářům, které vymezovaly, jak zabránit nezbednostem a nemravnostem při společném sezení. Výsledkem bylo, že se nekonalo alespoň ve dnech církevních svátků a v době půstu.
Přástky byly oblíbeným místem schůzek svobodných dívek a chlapců nebo za ženami docházeli jejich muži. Zde se nejen sdělovaly události ve vsi, ale vyprávěly pohádky, pověsti, příběhy a zpívalo se. Nejoblíbenější bylo vyprávění o nadpřirozených bytostech, tam přišli na svět všelijací vodníci a víly žijící v rybnících a lesní žínky, které bydlely v lese společně s lesním mužem a hejkalem.
Hrdiny pohádek bývali často prostí lidé. Ti svojí chytrostí, šikovností nebo laskavostí přemohli zlo, které se jim postavilo do cesty a bývali odměněni. Tak malý sedlák našel hrnec dukátů, Hloupý Honza přemohl draka a dostal princeznu a půl království a hodná, pracovitá, ale chudá děvečka se provdala za prince. Oblíbenou postavou býval čert. Byli většinou hloupí, koktaví nebo popletové. Takových se nikdo moc nebál. Jiný byl ale sám Lucifer, vládce pekla. Ten býval strašlivý. Někdy přišel na zem a vyhlédl si nějaké zlé, lakomé a hádavé děvče za nevěstu. Ta pak musela všem čertům v pekle sloužit.
V pohádkách se objevují i vysloužilí vojáci. Těch bylo dost i ve skutečnosti, protože vojna byla pořád někde. Po dlouhé službě, která trvala taky sedm až jedenáct let, skončili třeba s dřevěnou nohou a tak si opatřili flašinet, obcházeli vesnice a žebrali. Tak starší předávaly mladším báchorky a pověsti, písničky a zvyky. Přástky přispívaly k zachování lidové tradice a jazyka…
Lidé si chtěli po roce těžké práce odpočinout a pobavit se. Na rozdíl od léta nemuseli vstávat s rozbřeskem a mohli se veselit hluboko do noci, hostiny, tancovačky a tradiční přástky se někdy protáhly až do rána. Platilo pořekadlo: „ Do Martina dere, po Martinu přede“, což znamenalo, že po Martinu musí být peří sedráno a nastává čas předení, nebo-li přástky.
Tam, kde se nepředlo, probíhaly dračky po celou zimu. Přástky byly po řadu století významným fenoménem venkova. Přástek nenavštěvovaly však jen ženy svobodné, nýbrž i vdané a vdovy, jedny, aby poskytly své dceři příležitost najít hocha a snad i ženicha, jiné však a mnohé, aby se stejně pobavily jako mladice. To dokazují věčné žaloby manželů na to, že jejich ženy chodí často na přástky. Na mnoha místech končila schůzka rozpustilým tancem, k němuž chlapci přivedli muzikanty. Tu podráždění chlapci a stejně rozdováděné ženy teprve řádně k sobě navzájem se tiskli a hmatem milost si projevovali.
Naši předkové věděli, že udržování svátků a zvyků je důležité pro pospolitost v rodinách či vesnicích. Myslím, že dnes nám toto vědomí často chybí. Sejít se, udělat si čas jeden na druhého, povídat si. A tak vám přeji, abyste si dovolili zpomalit a o prodlužujících se podzimních večerech si se svými milými sedli kolem stolu, zapálili svíčky a řekli si i o tom, o čem byste v běžném neustálém chvatu nejspíš mlčeli.
Večerní přástky
Je teplo doma a louč plá,
ať kolovrátek přede!
K písničce na citeru hrát
i klouče u nás svede.
Zpívá o mrtvé ze mlýna,
o princi, jenž ji zradil,
o pašířích na planinách
a o korunce hadí.
Je nám v kraj pohádek se brát,
jak vřetánko se vrtí
a přede, přede vílí šat
dívkám, co sní až k smrti.
Citera drnká, píseň zní
a cítit je v ní něhu,
venku však bouří, severní
les šumí, plný sněhu.
Zdroj: Adolf Heyduk (Poetické besedy, red. Jan Neruda, č. XVIII) Emerenz Meierová: Der Bayerwald, 1993, č. 4, s. 10
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora