STARÁ ŠUMAVA: Stachy a sklárny v nedělním vyprávění
Karel Weis — Noční honba (psáno roku 1922)
Za starodávna v zadovských lesích, vysoko nad Stachovskou rychlou, stála sklárna. Však – abych nelhal – stojí tam podnes – leč pustá, zamlklá. jakoby bez ducha shlíží se své výše do dalekého, k rovinám se sklánějícího kraje. Ale ještě před nějakým půlstoletím bylo tam živo a veselo.
Sklárně se dařilo tak dobře. že dobýváním kyzu (křemene) v zdíkovském lomu nad hospodou Kubíčka’ zaměstnávala šedesát až sedmdesát dělníků pod dozorem zkušeného lezce z Příbramě. Dobytý kyz byl pak dopravován až do goldbrunnského „puchru” tj. malého mlýna, kde byl drcen a pak ve stoupách rozmělňovat; na moučku. Z Goldbrunnu teprve vozen byl nahoru do Zadova k zpracování na sklo. To byla procedura, již vzhledem k uvedeným zde vzdálenostem, hodně nákladná a přece se tehdy ještě vyplácela.
Za času, o němž vypravuji, bylo v zadovské sklárna lidu dělného nemnoho. Byl tu šmelcíř s osmi tovaryši, tolikéž pomahači a zadáky, nějaký brusič, a dva až tři topiči. Lidé veselí, ale dobrosrdeční a zbožní. Výroba sklo děla se za tehdejší doby ve staročeské sklářské huti způsobem hodné primitivním. V Zadově tavilo se po celý rok v osmi pánvIch, pro něž se připravoval (tj. mísil) materiál ve čtvero „trokách” – neckách. Součástky materiálu byly: kyz rozemletý. vápno, soda, určité chemikálie (podle sklářů jedy) a skelné odpadky.
K materiálu, určenému pro výrobu skla rubínového, jenž se tavil jen v jedné pánví, přidávalo se ještě zlato. Starý pan Schmidt, majitel sklárny, sám tři dukáty na kousky rozřezané rozpouštěl ve džbánku s lučavkou a vléval pak do troků. Šichta trvala tak dlouho až zpracována byla všecka pohotová sklovina. Pak měli skláři dvanáct hodin odpočinku. tj. tak dlouho, až šmelcíř roztavil nový materiál v pánvích.
Pro šmelciřskou práci bylo těžko koho získat, neboť při míseni materiálu vznikající prach těžce ukládal se na prsa a každý šmelcíř v nedlouhé době schvácen byl úbytěmi. Těžkou práci měli také topiči. kteří se proto střídali každých dvanáct hodin. Sklo vyrábělo se v Zadové výhradně ozdobné.
V obcích Stachovské rychty nezachovalo se z výrobků zadovské sklárny bohužel téměř ničeho. Krásnou památku má však stachovský kostel: velký broušený empirový lustr a postranní oltář se skleněnými sloupy, složenými z mnoha barevných štíhlých prutů. Jsou to dary pana Schmidta.
Nejtěžší a zdraví nejnebezpečnější práci měl, jak již praveno, šmelcíř. Tomu příslušelo složení sklovitých hmot a přísad, sám všechno mísil v trokách, nakládal do pánvi, pánve sázel do pece a sám také tavil, při čemž bedlivý pozor měl na topiče, aby při práci nezadřímli. Žárem udržovaným nepřetržitých dvanáct hodin, roztavena byla skelná hmota v pánvích konečně tak, že nastoupit mohli skláři. To už byli jaksi „umělci”, neboť musili vyrábět sklo ponejvíce ušlechtilých tvarů, všelijak zdobené, barevné i zcela čisté.
A když po šichtě trvající, mnohdy i čtyřiadvacet hodin, obsah pánví úplně byl zpracován, mohl starý ctihodný pan Schmidt se svými lidmi těšit se z hezké řady vkusné a působivé vypravených výrobků. Sklo zadovské rozváženo pak bylo, jak řečeno, po nápravě, daleko široko po Čechách i do vzdálené ciziny a těšilo se oblibě i hojném odbytu.
Dnes všechno to dávno již zaniklo. Vyvstaly nové velké huti, založené výhodně při železnicích, nebo aspoň při cestách s příznivějším spojením komunikačním. A ty zadovské sklárničce, v zapadlém kouté světa zastrčené, znenáhla podvázaly tepnu života. Stojí sice ještě v lese nad Kubíčkovými chaloupka, v níž kovář ostříval náčiní dělníkům kyz, podnes naleznete tam opuštěný příšerným dojmem působící srázný lom, zvaný “Na kyzu”, na jehož hlubokém dně je temné-zelené jezírko, v němž se prohánějí kapitální pstruzi, žije dosud stařičký stříbrovlasý forman Červený – Voldřich, jenž rozvážel zadovskě sklo do světa, žije ještě poslední sklářský mistr Gattermayer, stojí i ta zamlklá sklárna u lesa, jejíž výhěň vesele kdysi svítívala do noci. Jinak však rozhostil se hornatou strání nad Stachovskou rychlou mrtvý, tesknivý klid.
Zdroj: Karel Weis
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora