STARÁ ŠUMAVA: Červen a přicházení léta
Nádherné území, prostírající se mezi Vltavou a Dunajem, se svými údolími podobá jediné zahradě a její hory nesou korunu vysoko se tyčících lesů, skrývajících zadumaná horská jezera. Poutník cítí na tom lesnatém pohoří cosi jako nábožnou úctu před mocnou přesilou přírody. Tady se hruď rozpíná na svěžím kořenném vzduchu, tady roste chuť k životu, tady srdce okřívá…..
Kraj lesa chladí třpyty potoků.
Děti v nich loví oblázky
a užasle hledí na rej pstruhů.
Skleněná vážka
se mihla střelhbitě kolem
a zahnala je až do jahodiní.
Ústa jsou náhle jako džbánek,
stébla trávy
jak náhrdelníky plné rudých korálků.
Bosýma nohama
laskat vyhřátou zemi
a přítulnou měkkost mechů,
naslouchat
šumění v korunách jedlí,
padnout naznak
do voňavé fůry sena –
může být co šťastnější než právě tohle léto?
Když červen rozprostřel svůj svit a jas nad vrchy i doly, dostal i temný, trochu pochmurně působící háv lesů slavnostní přízdobu: byly to světlé ohebné břízy a buky statných kmenů, které se do daleka zatřpytily a zaleskly jako pravý div. Když stoupáte příkrým svahem a dosáhnete-li však temene vrchu, octnete se náhle jakoby v nějakém jiném světě, oblouzeni a uchváceni vším, co vám nabízí. Jako ve vysoké síni klene se nad vámi husté, jasně zelené bukové listoví a sluneční světlo, které jím proniká, malebně formuje svými paprsky šedé, mohutné kmeny starých stromů.
Zvláště jeden z buků vyniká pozoruhodným tvarem. Ve výšce asi dvou metrů se totiž jeho kmen dělí vedví a obě jeho ramena svírají dokonalý téměř tvar harfy. Stačilo by mezi nimi napnout struny a vítr by se jimi mohl začít probírat svými prsty v nějakém zvučném nápěvu. Ostatně ten obstarávají v hojné míře i ptáci a hmyz v živém, jakoby neustávajícím pohybu. Míhání a cvrkot bez konce, čiřikání a hvizdy, bzukot a pobrukování ve stromových korunách; rej pestrých motýlů, kteří se jako opilí krásou komíhavě potácejí vzduchem.
Dalo by se hodiny sedět v bujné záplavě travin a jen přihlížet všemu tomu dění, kdyby vaši pozornost nepoutalo i bohatství květů všude kolem vás. Mezi buky, vedle šedých skalisek a menších balvanů je tu malebně uspořádala příroda. Často se už stmívalo, když bylo třeba nastoupit cestu domů.
Nesmazatelné však zůstaly dojmy, jež nabízel ten překrásný kus země. Pak se zatřpytí kosy na ramenou ženců a rosné ráno září jako krůpěj potu na jejich čele. Brzy je slyšet na lukách smích a ruch: senoseč ovládla stráně a údolí. Vzduch voní plodností nad vlhkou pokosenou travou a zaplavuje dusnou sladkostí celou ves, takže on, který střeží mír chalup, v opojení zapomíná sebe sama, svévolný jako čtveračivá šibalství dětských her se škádlivě zaplétá nenadálým vpádem do jejich reje; až se nakonec už jen vleče jako poryvy větru za humna a vraty až do světnice ke kamnům a motá se tam ženským kolem sukní tak dlouho, až je rozesměje jako to kdysi dokázali chasníci se svou znejmilejší. Nad kolébkou zavane mazlivou něhou; jeho kštice se vůbec nejraději sklání nad dětmi a naslouchá věcem příštím z jejich drobounkých hrudí. V těch dnech mezi květem a zralostí plodů je zaplaven sám sebou v bezbřehém citu.
Vlahé večery voní senem a jen občas cinkne do tmy okno dívčí komůrky. Šepot a smích se pak ponoří do snu letní noci. Ten jako sladké bezvládí se rozprostírá nade vším. Celá ves je jedno jediné přízračné květenství, přesila květenství. Spí v něm tak hluboce, že v té propasti spánku ani nezaslechne velebný hlahol vesnického zvonu, který pozemsky vroucně slaví samo božství života. Mezitím se čas naplňuje jako plody zaokrouhlující se víc a víc. Zralost se klade na celou výměru obecních polností, těžká a hustá stoupá míznatá šťáva do stébel a klasů, než v nich léto ztuhne do konečnosti tvaru.
Stíny klonících se květů už dávno odvanuly; teď zní praskot plných klasů. Pak zažehne pole řinkot kos. Sečou obilí, ale zdá se jim, jako by razily silou větší než svou vlastní hluboké štoly do klasnatých řad výše dospělého muže. Je tomu tak. Vysoké léto hoří ve tvářích. Je to mužná síla plnosti času a práce. Oko mračně planoucí starostí o žně, únavou a prachem, hrdlo se všemi ženci kolem žízní vyprahlé a vyprazdňující s nimi džbán ryzího truňku; přes okraj, kde nasazuje své rty k plnému doušku, pije na radost z díla. V sýpkách tma zlátne samým očekáváním úrody. Drží pak na uzdě při vjezdu frkající hřebce před vysoko planoucími fůrami naložených vozů, jako by vjížděla zuřivá spřežení samotné letní bouře. Není to však nijaký zápas, který je obklopuje halasem. To jen požehnání polí si vyprošuje vstup pod vesnické krovy, než podzimní nečas zmarní všecky plody zemské…..
Zdroj: Maria Schmidt – Glaube und Heimat, 1954,Hoam!, Karl Franz Leppa, volný překlad
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora