Z HISTORIE: Dříve se máje stavěly na venkově, ale také ve městech, a to jako pocta vrchnosti a úředníkům
Dnes je první den nejkrásnějšího měsíce v roce, měsíce, ve kterém vše rozkvete, příroda se rozvoní, ptáci se rozezpívají. A první den tohoto krásného měsíce slaví svůj svátek všichni zamilovaní. Již v předvečer svátku zamilovaných se staví májky, symbol lásky a spojení dvou pohlaví, na prvního máje pak muži líbají své milé pod rozkvetlou třešní, aby i do příštího roku zůstaly krásné a neuschly. Polibek byl v dřívějších dobách velmi intimním projevem, žena mohla být políbena pouze od svého milého a polibek předznamenával svatbu.
“Ale jedno má do sebe májová Šumava: působí jako melancholická píseň, která mocně našeho srdce se dotýká. Jednotvárně, věčně stejně leží před námi les i ponurý močál a vypravují nám epopej, která má sotva sobě rovné, epopej o zašlém a zacházejícím pokolení velikánů, které příroda odchovala a pak ukrutně zničila. Tak zní ta píseň, a jsi-li vnímavý, slyšíš její tóny, a umíš-li čísti, otvírá ti půda poučnou knihu, knihu o nesčíslných listech. Staré kmeny, pahýly, které půdu kryjí, ty všecky jsou popsány křivolakými runami; ty zdají se býti tajemnými a není přece těžko rozluštiti je.“ Karel Klostermann: Ze Šumavy
V minulosti se máje stavěly nejen na venkově, ale i ve městech, a to jako pocta vrchnosti a jejím úředníkům. Před nějakými 100 lety se v šumavských vsích, německy mluvících, se nestavěly nijaké májky s příchodem měsíce května. Vztyčovaly se teprve až v noci ze svatodušní soboty na svatodušní neděli (Letnice, svatodušní svátky jsou církevním svátkem a slaví se 7 týdnů po Velikonoční neděli jako Slavnost Seslání Ducha svatého. K lidovým obyčejům tohoto období patří jízdy králů, královničky, obcházení polí, čištění studánek apod. Lidové Letnice pocházejí ještě z dob předkřesťanských a vázaly se pravděpodobně k letnímu slunovratu).
Tradice dnešní podoby se udržovala v obcích česky mluvících. Májka (Maibaum, také Pfingstmaien) jsou symboly životní radosti. Starobylý kultovní obyčej stavění májí byl provázen tancem a hudbou. Májka, symbolizující strom života, je zdobena třemi věnci. Ty značí plodnost, plodnost pod zemí, na zemi a nad zemí. Máje, májka nebo máj je označení ozdobeného kmene stromu, který tvoří ústřední prvek jarních slavností rozšířených po většině Evropy.
Na prvého máje se ve vsi stavěl vysoký strom, zvaný “májka” (Maibaum), v dřívějších časech vprostřed návsi, nyní většinou u hospody. Kmen až ke koruně zbavený kůry byl na jehličnaté chocholce, kde byly větve ponechány, zdoben pestrými fábory a zůstával stát dlouho na svém místě. Ten zvyk upomíná až na šerý dávnověk a nelze pochybovat o tom, že tu jde o znamení na památném místě, které bylo kdysi považováno za posvátné, kde se lid shromažďoval při nejrůznějších příležitostech, slavil tu své svátky, pochovával tu své mrtvé a ctil právě tato posvátná znamení.
Když se rozšířila křesťanská víra, zašel i původní význam těch posvátných míst, májka jako znamení radosti však zůstala zachována, jakkoli lidé, kteří se kolem ní nyní scházeli, nevěděli nic o počátcích zvyku, který ji zrodil. V dřívějších dobách hrávala na návsi od nejčasnějších ranních hodin toho dne hudba, táhnoucí hlučně i ulicemi osady.
Po příkladu známého obyčeje “vyvádění aprílem” se podobně říkalo, že rovněž “na prvního máje se posílá osel pro seno”. Když prvý květnový den prší, má se nosit hlava nepokrytá, aby vlasy pořádně zmokly a lépe rostly. Ten zvyk vidíme dodržovat ještě dnes u dětí.
Den před prvním májem, večer před Valpuržinou nocí, činila se vždycky veškerá opatření, aby dům i dvůr, stáj i dobytek v ní byly chráněny čarodějnic a zlých duchů, které právě následující noci provozují své nekalé rejdy. Kdo vyzutý vyšplhal na sám zelený vršek jinak doběla oloupaného kmene a v soupeření s ostatními se ukáže nejsilnějším, všemi je zvolen pak králem. On sám si smí na rok vyvolit královnu. Páru přidruží se radostně i ostatní a tančí dokola na návsi kolem májky k tahací harmonice landler či chorovod. S dětinskou závistí přihlížíš, jak nakonec královna máje na běloušově hřbetě, provázena králem na jeho hnědákovi projíždí s věncem na hlavě zdejšími ulicemi. Za noci ještě jdeš ve snách, po dlouhých, přepestrých rocích zapomenutou stopou po cestách vlastního dětství; bosýma nohama dotýkáš se mechu sametového, se druhy dětských časů běžíš zas k řece tam dolů.
Zdroj: Historie a tradice
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora