STARÁ ŠUMAVA: Ladislav Stehlík o Josefu Váchalovi
Mezi nejvroucnější malířské milence Šumavy patří jistě na první místo Josef Váchal, dřevorytec, knihař, řezbář, sazeč, tiskař a spisovatel, pokud se týče jeho profesí, a zároveň satirik a mystik, autor Postily kacířské, Přírodopisu strašidel a jiného odbojnického čtení, bytost velmi složitého vnitřního života, která často pod maskou úšklebku a siláckých slov skrývá hluboko v nitru něžný cit k němé tváři, letitým stromům, prudce tekoucím vodám a všemu božímu stvoření.
Málokdo proputoval klostermannovský svět lesních samot tak důkladně jako on ještě v dobách, kdy neschůdnost cest, odlehlost lidských příbytků, naprosté nepohodlí i častá nepřízeň počasí nelákala do těchto končin mnoho turistů. Málokdo je tak důvěrně zasvěcen do poezie močálů, jezírek a lesního příšeří, do života lidu starožilého a pověrčivého v lesních samotách kolem Prášil a Kvild, nebo v tišinách prostírajících se od Luzného k Březníku a od Hartmanic ke Kašperským Horám.
Ctitel německého spisovatele dobrodružného čtení a strašidelné romantiky z bezděkovského zámku Christiana Heinricha Spiesse, vyposlechl mnoho lidového vyprávění o slavných pašerech a odvážných pytlácích v okolí Prášil a převyprávěl je do stati Očarovaná Šumava. Je to vlastně krvavý příběh o pastevci a poslici, která chtěla za pomoci nečistých sil vyzvednout zakletý poklad, ukrytý někde v lesích u Bärensteindlu.
Černý myslivec z Weitfällern hrál v tomto příběhu velmi důležitou roli, stejně jako satanské mocnosti, jejichž zloby se obávali bázliví obyvatelé hamrů, brusiči skla i dřevaři, přespávající za bouřlivé noci někde v odlehlé boudě za roklanskou hájenkou, a této bázně nebyli prosti ani dělníci z prášilské Eggerthovy papírny na ruční papír. Ti všichni tenkráte pevně věřili, že čtvrtek je onen nebezpečný den, kdy se dějí na celé Šumavě neslýchaná kouzla a čáry.
Popusť uzdu obraznosti a nad hranicí, rozžehnutou ve filipojakubské noci, spatříš čarodějku, jak si natírá pupek rulíkovou mastí, aby nikým nezřena si mohla vyletět někam na sabat k ďábelskému tanci. Grafik tě pozastaví u Vysokých Lávek a sdělí ti prapůvod obrovité vrby, pod níž našli kosti, řemení a zbroj rejtara z třicetileté vojny.
Kdysi dávno si tady někde uřízl proutek, aby měl na svém útěku do hor čím popohnat koně, a propadl se do mokrého hrobu slatiny. Hodiny můžeš vysedat nad tímto foliantem, ale ponechme na chvíli slovo grafikovi. Tento lesní poutník se nezastavuje s citlivým zrakem malíře jen u malebných zákoutí, přeje si přijít v styk i s bludnými světly, hopsajícími po mokvavých pláních, u zahnívajících vývratů a sedících nehybně na slizkých pahejlech ve vlhku se topícího lesa.
To už není záležitost malířská, ale úžasný dar pozorovatelský, kterému neujde nic. Tuto krajinu nabírá všemi smysly. Jak koštéřsky dovede ochutnat všechny vůně a pachy, jak se dovede vyjádřit slovesným tvarem – tak přesným a odstíněným, že mu jej může závidět každý básník. Bylo by jistě krásným úkolem pro některého mladého zasvěcence do krás naší mateřštiny prostudovat v této Váchalově šumavské spisbě její výrazovou bohatost u malíře udivující.
Poslechněme si aspoň jednu pasáž o Šumavě voňavé a vůněmi okouzlující…
Jinak voní slať, jinak prales a stráně kolem vod. (Josef Váchal)
Ti, kteří cítí ustavičnou potřebu přijímati do svého těla žár slunečních paprsků a spěchati z míst vlhkem zamořených, nikdy neucítí ničeho a vůní nerozlišují, takovým pouze vlhkost na plíce sedá a shnilinu cítí. A přec, bez nadsázky, i tento svět mokra má své typické vůně. Jasmínem voní celý tok Vydry, je-li aspoň čtvrt míle lidské stavení vzdáleno, Křemelná voní silnou kávou, na pohraničních potocích vyluzuje kapradí a tlení nikdy nesklizené trávy hru pachů jako z lihovarů se linoucí, na horách Spálená a Martina Luthera medovou vůni prhy cítíš a na hoře Ždánovské šeřík. Cestou kol potoka roklanského pronásleduje mne vždy v podmračných vlhkých dnech vůně fialek.
Na Luzném měděnku cítím, a jinde jiné čistě subjektivní vůně. Za dnů slunečných čichové požitky jsou suchopárnější: cítíš jen pryskyřici, lesní ozón, borůvčí a dosychající vřes. Kde palouk lesní k jihozápadu obrácen, k slunci, obyčejně pln zmijí v létě, balvany rozpálené kvečeru voní stiraxem, žádná z květin kol kvetoucích nevoní tak sladce a mdle. K dojmům zrakovým velkolepých scenérií krajinářských na Šumavě, a krom sluchových za činnosti živlů, čichové náležejí nikoliv k požitkům nejmenším.
Slunce ještě opíjí se vlastním vedrem, nahrazujíc tak úbytek teploty pohlcený časnými ranními mrazy: když však tvář svou schová, tím žalostněji kraj předtuchu nastávající zimy vyvolává. Přibývá barvitosti zemi. Je tklivá příroda stále více, řekl bych však, že čistší, a jako křesťan po zpovědi. Příroda chová se jako zbožný před smrtí, cítíc zimu v zátylí.
Zdá se ve vzpomínkách již jen tráviti zbytek zbývajících jí krásných dnů, ve vzpomínkách, jimiž jsou nesčetné závoje a jednotlivé niti pavučin, natažených mezi stonky vysokých trav a spojujících černající se natě jahodin. Běl a hebkost těchto přeumných sítin vyplní kdejaký prostor, a prosáknuta démanty rosných krůpějí, purpur tlumí i červeň plavuní, osladičů i malinišť. 0živí matně se rdící vřes, plný duh pozdního babího léta.
Mnoho však je ještě překrásných zářijových dnů! Obloha vždy vyrovnána, s kopulí svojí modrosti přímo bezednou. Jaké barvy hrají po vysokých trávách, od světlých bohatých škál až k lomenostem jívy a kleče, tratících se v dálce do sytých a těžkých úderů slatí, černých bříz, bobulí lesního bezu – až k ostrosti hýřícího, podzimem zbarveného listí, v hroznech jeřábů plá růžové, ladné světlo do stínů sytě bronzových.
Počasí však když se změní a hustá masa ohromných šedých mraků zakryje úsměv slunce, tomuto kraji vydere se z útrob první táhlý sten. Vichr…
Zdroj: (úryvek z knihy Ladislav Stehlík: Země zamyšlená)
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Folto: archiv autora