STARÁ ŠUMAVA: Velikonoční týden

STARÁ ŠUMAVA: Velikonoční týden

Velikonoce patří spolu s Vánocemi k vrcholným svátkům církevního roku. Jsou oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista po jeho ukřižování. Noc, během které k této události údajně došlo, začala být nazývána jako „Velká noc“ a odtud vznikl název Velikonoce. Tradice lidových oslav během velikonočního období sahá však mnohem hlouběji do historie a souvisí s příchodem jara, slunce a tepla. Lidé v tomto období provozovali řadu pohanských rituálů, kterými se snažili si zajistit dobrý a úrodný rok. Některé z těchto obřadů se vmísily i mezi rituály čistě křesťanské a provozují se běžně dodnes.

„Květná neděle“ je poslední nedělí čtyřicetidenního půstu a zahajuje Velikonoce. Nese se ve znamení zelené ratolesti, což se váže k biblickému příběhu příjezdu Ježíše Krista na oslu do Jeruzaléma, kdy jej zástupy lidí vítaly palmovými větvemi v rukou. V tento den se v katolických kostelech konají obřady svěcení ratolestí. V lidových obyčejích měly posvěceny větvičky (zejména jívové) až zázračné účinky. Bylo například zvykem polykat svěcené kočičky proti nemocem, zastrkovat větvičky za krovy, dveře či okna a také se svěcené ratolesti nosily do chlévů, což mělo zaručit zdraví dobytka.

Název „Škaredá středa“ je odvozen od legendy, že se v tento den Jidáš mračil na Krista. V tentýž den jej také zradil. Škaredé středě se též říká „sazometná“ či „smetná“ a to proto, že se tento den obvykle uklízelo a zejména se vymetaly komíny. Podle lidových pověr se ne škaredou středu nikdo nesmí mračit, jinak mu to zůstane po celý příští rok.

Z pohledu křesťanských církví je mnohem důležitějším dnem „Zelený čtvrtek“. Původ názvu není jednoznačně doložen. Může být odvozen od zeleného roucha užívaného v kostele, nebo od lidového zvyku pojídat v tento den zelené pokrmy, jako je špenát, zelí, hrách, jarní bylinky atd. Volba zelených pokrmů však mohla být naopak ovlivněna názvem tohoto dne, který je doložen již z 12. století v Německu.

K Zelenému čtvrtku se váže řada lidových obyčejů. V tento den se pořádaly mše a kostelní zvony zvonily naposledy, poté utichly až do soboty. Na venkově se během těchto dní místo kostelních zvonů rozezněly dřevěné řehtačky a klapačky, s kterými skupiny místních chlapců ráno v poledne i večer obcházely vesnici. Chlapci se občas zastavili, tiše se modlili a šeptali svá přání. Při poslední obchůzce dostávali za odměnu vejce, sladkosti i drobné mince. Někdy se během obchůzky „honil“ proradný Jidáš.

Tradiční dřevěné řehtačky se dnes stále běžně vyrábějí a na Velikonoce užívají. Lidé v tento den také prováděli řadu rituálů, jejichž cílem bylo očistit a ozdravit tělo. Např. vstávali časně ráno, společně se pomodlili a pak se omývali rosou či studenou vodou, aby zabránili onemocnění. „Podle legendy se k tomuto dni vázal církevní obřad umývání nohou starcům, který skutečně prováděl nejen papež a nejvyšší církevní hodnostáři, ale i někteří čeští panovníci, např. Přemysl II. Otakar. Byl to nejen akt symbolické očisty, ale také vyjádření pokory vůči starým a chudým lidem.“.

Jiné úkony se týkaly očisty a ochrany celého hospodářství včetně dobytka. Zelený čtvrtek je předposledním dnem půstu, proto se kladl důraz na volbu pokrmů pro tento den. Jak bylo již výše uvedeno, jedly se zejména „zelené“ pokrmy. Zvláštní význam měl med, který nesměl být kupovaný, ale darovaný. Medem se mazalo velikonoční pečivo, které se jedlo na ochranu před uštknutím a žihadly,ale také se házelo do studny a krmil se jím dobytek.

Typické velikonoční obřadní pečivo, tzv. jidáše, se v některých rodinách peče dodnes. Jidáše se pečou obvykle z kynutého těsta a mají tvar bochánků, různě točených válečků a spirál, ptáčků či lidské postavy. Své pojmenování přijalo pečivo podle biblické postavy Jidáš.

Následný „Velký pátek“ je dnem smutku a bývá označován za nejtišší den v roce. V tento den se nekonají mše, nezvoní zvony ani nehrají varhany. V kostelech se zdobí boží hroby květinami a svíčkami. Velký pátek je dnem plným zákazů: „Na Velký pátek nepohneš se zemí, nezatopíš do východu slunce, neupečeš, nevypereš a nevybělíš, nezameteš, nevyneseš z domu, neprodáš, nepůjčíš, nedaruješ a nepřijmeš dar.“. Lidé v tento den většinou nepracovali a v řadě domácností se i málo mluvilo.

Na Velký pátek se hrávaly divadelní hry, zvané pašijové, které připomínaly poslední dny. Kristova života a jeho zmrtvýchvstání. Vycházely z tradice středověkých představení a největšího rozkvětu dosáhly v období 17. až 19. století. Většinou bylo součástí hry celé procesí, kdy muži nesli na ramenou dřevěné kříže a v průvodu byl veden spoutaný představitel Ježíše.

Pašijové hry s procesím jsou doložené zvláště na Šumavě. V některých oblastech neměly podobu procesí, ale klasické jevištní inscenace. V lidových obyčejích byl Velký pátek plný záhad, kouzel, věšteb a magických úkonů. Lidé vstávali ještě před východem slunce a chodili se ven modlit. Po ranních modlitbách bylo zvykem omývat se či dokonce koupat v potoce, což mělo zaručit do budoucna pevné zdraví. Voda měla blahodárný účinek i pro dobytek a očistu domácnosti, proto ji lidé nosili i domů. Největší sílu měla voda proudící, zejména v místě soutoku pramenů či voda, která protekla mlýnským náhonem. Také se věřilo, že na Velký pátek se otevírá země a odhaluje ukryté poklady. Tato místa byla údajně označena světélkováním či zvláštní září vycházející ze skály nebo zříceniny.

„Bílá sobota“ je posledním dnem půstu a její název je odvozen od bílého oblečení novokřtěnců, tj. lidí, kteří byli až v dospělém věku obráceni na víru, pokřtěni a přijati do řad církve. (Od středověku se tak dělo právě o Velikonocích.) Sobota je dnem velkých příprav na zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ticho a ponurost předchozího dne střídá zvonění kostelních zvonů, hudba, zpěv a také světlo.

K sobotnímu dni se již od 8. století váže církevní zvyk svěcení ohně. Zavedením tohoto obřadu se katolická církev zřejmě snažila podchytit pohanské rituály pálení ohňů v období přechodu zimy a jara. Před noční bohoslužbou, tzv. vigilií neboli bdění, se před vchodem do kostela rozdělal oheň a ten se posvětil. Od něj se pak zapaloval tzv. paškál, což je velká svíce, která přinesla oheň do kostela a od ní si zapalovali své svíčky věřící.

Lidovým zvykem bylo též nosit si domů uhlíky z posvěceného velikonočního ohně, kterému se lidově říkalo „Jidášův oheň“ či „pálení Jidáše“. Od přinesených uhlíků si lidé doma zapalovali další ohně, ale také se z nich vyřezávali malé křížky (tzv. Jidášovy), které se zapichovaly do polí na ochranu před krupobitím a povodněmi, do hnoje před čarodějnicemi, nebo za trámy pro ochranu před požárem. Posvátným popelem se též sypaly louky. Církvi se takové čarování nelíbilo a snažila se jej potlačit, ale jak již víme, lidé si své obyčeje vzít nenechali.

Obřad svěcení ohně zahajoval slavnost Zmrtvýchvstání páně, lidově zvanou Vzkříšení. „Podstatou
byl průvod svátečně oblečených lidí, kteří měli vyzvednout kříž, uložený v symbolickém božím hrobě v kostele, a přenést ho zpátky k hlavnímu oltáři.“. Postupem času z obřadu stalo procesí, které procházelo obcí či městem.

S procesím se spojil lidový zvyk, mít na sobě něco nového, a to bud´ nějakou součást kroje a kde se v krojích nechodilo, tak celé nové šaty. Často tak průvody vypadaly jako úplné módní přehlídky. „…ukázat se na Vzkříšení v novém oděvu vyjadřovalo navenek myšlenku velikonoční obnovy a patřilo k normám společenského chování města i vesnice.“

V některých oblastech se z procesí Vzkříšení vyvinula tradice „Ježíškových matiček“. Matičky představovaly svobodné dívky, které byly oblečené do slavnostních krojů a nesly kříž nebo sošku Krista, ozdobenou květinami a věnečky. Za dívkami šel průvod lidí a celý jej doprovázela hudba. Dodnes se tyto slavnosti v některých obcích udržují.

Bílá sobota měla svůj význam i pro mladé zamilované páry. Skončil půst a doba rozjímání a mladí lidé se opět začali navštěvovat a namlouvat. Zamilovaní chlapci někdy vytvářeli tzv. „chodníčky lásky“, cestičky vylévané vodou či vápnem, vysypané pískem, plevami, pilinami apod., ke stavení, kde bydlela jejich milá. Někdy chodníček vytvořil i vtipálek, který chtěl veřejnosti oznámit tajnou lásku. Dodnes se tento zvyk na některých místech udržuje, jen se místo vysypávání a vylévání cestiček používají různé šipky, srdce a nápisy malované vápnem.

Hlavní velikonoční svátek, „Hod boží velikonoční“, nebo též Velikonoční neděle a někde Velká neděle, se dříve odehrával ve znamení svěcení velikonočních pokrmů, hlavně pečiva a vajec. Lidé nosili do kostela v uzlíku potraviny, které po skončení mše nechali posvětit. Doma se pak o jídlo všichni podělili a běžné bylo podarovat i domácí zvířata, kousek jídla nechat na poli, v zahradě či jej hodit do studny.

Další nedělní tradicí byla společná procesí kolem polí, a to bud´ procesí pěší, nebo jedoucí na koních, kteří byli bohatě zdobeni květinami a zelenými větvičkami (zejména v oblastech osídlených Němci). Lidé do polí zapichovali křížky ze svěceného dřeva či svěcené kočičky. Tento rituál měl zajistit dobrou úrodu.

„Velikonoční pondělí“ již není církevním svátkem a nevážou se k němu žádné významné liturgické úkony, zato z pohledu lidových obyčejů je to den z Velikonoc nejdůležitější. Odehrává se totiž pomlázka. Chození na pomlázku či s pomlázkou je údajně zvyk doložený již od středověku (nejstarší záznamy pocházejí z přelomu 14. a 15. století) a dodnes udržovaný téměř ve všech českých, moravských a slezských městech a vesnicích. Ve městech se na Velikonoční pondělí navíc často chodívalo na rodinné pěší výlety a pořádaly se pikniky v přírodě a další zábavné akce s přáteli. Také se konaly (a dodnes mnohde konají) různé slavnosti a poutě.

Zdroj: Význam tradičních svátků, Lidové tradice

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů