STARÁ ŠUMAVA: Popeleční středa. V tento první den postní doby zahajovali těžcí hříšníci veřejné pokání
Popelec.
Pomni člověče, že jsi prach,
jak sis nic nepřines na svět v to slzavé údolí
tak si nic nevezmeš nazpět až smrt život přebolí
vždyť jsi člověče zem a prach.
Vesmír pomine, klesne v prach,
tělo se do země vrátí, dutě lká dunění hrud.
Starce i jinocha sklátí dotykem kouzelný prut.
Tvůrce pokyne, bleskne v tmách.
Že jsi, člověče, pouhý prach?
S tělem ti Pán duši skloubil, určil ji k svým věčným hrám,
tesal, sklenul ji a hloubil na Ducha svatého chrám.
Nejsi člověče pouhý prach.
Proč jsi, člověče, bláto prach?
Měchem pýchy zadul ďábel, chtíč vysušil tělo v prach,
pak ti stavět kynul Bábel, čnít měl až do nebe, ach!
hřích si tě vleče v mrákotách!
Bij si do čela syp si prach,
neskládej naději v hlínu! Křehký je života stvol,
viz jej již dnes v hrobu klínu, co chce Bůh, ochotně vol
vždyť jsi z popela, vždyť jsi prach
Pomni člověče, že jsi prach!
Autor: Patrik František Kužela, OP jáhen dominikánského řádu, mučedník nacismu…
Některé zvyky a obyčeje se pomalu vytrácejí z našeho života. V kalendáři si přečteme, že je Popeleční středa … ale co to vlastně znamená a proč je to tam napsáno, to spousta lidí vůbec neví.
Popeleční středa je pohanského původu a do církevní věrouky katolické církve se dostala až několik století po Kristu, v době, kdy se Konstantin pokoušel v Římské říši přivést pohany a křesťany ke sjednocení. V dobách raného křesťanství v tento první den postní doby zahajovali těžcí hříšníci veřejné pokání, které trvalo přes celou postní dobu. Během ní byli vykázáni z kostela a u kostelních dveří prosili věřící o modlitby. Onomu vykázání z kostela předcházelo symbolické sypání si popela na hlavu jako znak pokání.
Zatímco veřejné pokání vymizelo, sypání popela coby symbol pokání přetrvalo a rozšířilo se na všechny věřící. Popel se získá spálením ratolestí posvěcených o Květné neděli předchozího roku. Připomíná nám, že to, k čemu se máme svým skutečným obrácením zcela bezvýhradně zaměřit, je něco velmi velkého, že to překračuje hranice našich běžných úvah a představ: Jsme vyzváni, abychom ve svém nejvyšším zájmu i v zájmu Boží slávy učinili zcela rozhodný a radikální obrat, který se týká všech složek lidského života.
Po celý půst nebyly žádné tancovačky, hlučné svatby a nebylo ani vhodné smlouvat si noční milostná dostaveníčka. Podle církve se lidé postí, aby si připomněli Ježíšův čtyřicetidenní pobyt na poušti, kde se stravoval prostým způsobem a odolával pokušení ďábla. Pro křesťana tato doba znamená pokání, sebezpytování a rozjímání, tedy vnitřní duševní přípravu na Velikonoce. Protože půst musí být půstem co se týká jídla, jedly se jen jednoduchá a bezmasá jídla. Bylo to dědictví z minulých dob, neboť v této době nezbývalo mnoho zásob a na novou úrodu si lidé museli počkat. Jedly se kaše, placky a jídla podobného druhu. Ale například ryby, brambory a luštěniny se na jídelníčku začaly objevovat až v průběhu 15. století a dál.
Církev v podstatě nikdy nenařídila, která jídla se mají jíst, jen s výjimkou masa. Jak jdou po sobě postní neděle: První neděle (latinsky Invocabit) se lidově nazývala Černá, pravděpodobně kvůli tomu, že ženy v tuto dobu nosily hlavně černé a modré oblečení, barevné si nechávaly na dobu po půstu. Někde se jí říkalo Pučálka, podle typicky postního jídla, které bylo připravováno z hrachu. Pekly se též preclíky.
Druhá neděle (Reminiscere) též Pražná podle postního jídla „pražmo“ z nedozrálého obilí, upraženého na pánvi.
Třetí neděle (Oculi) nebo Kýchavná podle pověry, která říkala, že kolikrát ten den člověk kýchne, tolik let bude žít, nebo byla jiná, že když člověk třikrát kýchne, bude celý rok zdravý. Dříve se totiž věřilo, že pořádné kýchnutí pročistí tělo. Avšak kýchnutí mohlo také znamenat začátek moru.
Čtvrtá neděle (Laetare) jinak Družbadlná, Růžová, Středopostí. V tento den měli lidé povoleno i trochu zábavy, leckde se i tancovalo. Proč Družbadlná: v tuto neděli někde chodíval ženich se svým družbou na návštěvu domu k budoucí nevěstě. Měnila se fialová kněžská roucha za růžová, proto se jí přezdívalo Růžová.
Pátá neděle (Judica) neboli Smrtelná, Smrtná. V kostelech se zahalovaly kříže, avšak název pochází ze starého zvyku vynášení Smrti.
Šestá neděle (Palmarum) též Květná, Květnice. Byla připomínkou na Kristův vjezd do Jeruzaléma, kde ho vítali palmovými ratolestmi. Proč Krista vítali palmovými listy? Palma byla symbolem vítězství již v antice, v Jeruzalémě tak vítali příjezd hrdiny.
U nás tuto rostlinnou funkci převzaly větvičky jívy či jiných stromů, které lidé nechávali posvětit. Posvěcené větvičky měly chránit dům nebo pole a před nemocí. Bývaly umístněny za dveře, okna, svaté obrázky, dělaly se z nich křížky na pole. Nebylo to však chápáno jen z křesťanského pohledu, lidé si zelené větvičky nosili domů již dříve, jako symbol nadcházejícího jara.
Na jihu Čech tyto větvičky lidé splétali do dvou- až šestimetrového dlouhého svazku, který museli ovšem pak nosit stočený a říkalo se mu „beran“. Slovo pranostika je odvozeno z latinského slova prognosis tedy předpověď. Pojí se s každým měsícem.
Popeleční středa:
· Na Popeleční středu fouká-li vítr svěží, úrodný rok nato běží.
· Jaké je je počasí o Popeleční středě, takové se drží celý rok
Zdroj: LANGHAMMEROVÁ, J. Lidové zvyky
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora