STARÁ ŠUMAVA: Přípravou na masopust býval tučný čtvrtek. Lidé hodně jedli a pili, aby byli celý rok při síle
Masopust, ach masopust!
Celá ves jen smích a just:
kašpaři tu s medvědářem
průvod zdobí, divné tváře,
raubířina, samá psina,
vlezli by vám do komína.
Baba, doktor, zdání mámí,
poznáš je pod maškarami?
Slamou vycpán vážně kráčí
Turek, bradýř mává fáči.
Matěj ještě straší ledy,
jednou i s ním naposledy
vezme to však jeden vrz,
to i zimě úsměv zmrz.
Přípravou na masopust býval čtvrtek před masopustní nedělí, nazývaný tučný čtvrtek. Panovalo přesvědčení, že v tento den má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle. Některé zdroje uvádějí že právě tučným čtvrtkem začíná masopust, v každém případě v některých oblastech se na tučný čtvrtek můžeme poprvé v roce setkat s masopustními maškarami.
Jedná se o období, které je velmi bujaré, plné veselosti, zábav a bezstarostnosti, kdy výjimečně neplatí žádné předpisy a pravidla. Tato doba je také chápána jako jakýsi antipůst, kdy si lidé mohou dopřávat hojnost v jídle, která bývá znázorněna především pojídáním tučného masa nebo koblih. Také se v této době nejčastěji konají svatby.
Masopust je v podobném stylu prožíván v celé Evropě a ve značné části především křesťanského světa. Charakteristickými znaky masopustu bývají atributy plodnosti, protože zvyky, které se v tomto období odehrávají, mají zajistit dobrou úrodu. Také se však jedná o dobu, kdy mezi nás, živé, vstupují naši zemřelí předkové. Ve své podstatě stojí masopust na pomezí pohanských a křesťanských zvyků, kdy na jedné straně se řídí vegetačním cyklem roku a zajišťuje dobrou úrodu a na druhé straně pak představuje období mezi křesťanskými půsty – tedy po Vánocích a před velikonočním postním obdobím.
Pro oslavy masopustu jsou typické masky, průvody, obchůzky, obyčeje vykonávané dle přesně stanoveného scénáře a magické praktiky založené na principu kontaktní magie. V českém prostředí se nejčastěji slaví tři poslední dny masopustu: neděle, pondělí a úterý, nazývané též jako končiny nebo ostatky. Hody začínaly polévkou a ovarem s křenem. Pak nesměla chybět dušená směs vepřového masa a drobů, přiléhavě nazývaná předehra, na stůl museli přijít ‘vrabci’, kousky krásně do červena upečeného vepřového masa z plece nebo bůčku, hosté museli ochutnat křehké, šťavnaté a do zlatova vysmažené řízky nebo kotlety.
Zlatým hřebem byla samozřejmě vepřová pečeně s knedlíkem a zelím. “Vepřo knedlo zelo se džbánem piva pak bylo i slavnostním obědem na tučný čtvrtek” neboli tučňák, kterým začínaly poslední nejdivočejší dny masopustu. Naším národním jídlem se bezpochyby stalo i díky tomu, jak se na ně naši předkové celý rok těšili jako na nejopulentnější jídlo roku. Zatímco z trouby voněl pořádný kousek vepříka, zadělávaly hospodyně na vydatné knedlíky, které tak báječně nasáknou tukem z pečínky. Zelí zase dodávalo především vitaminy, což přišlo člověku vysílenému počínající jarní únavou a masopustními orgiemi nad talířem dozajista vhod. Trávit pomáhalo hořké pivo, ale na stůl přicházela v rozmařilém množství i pálenka.
Nejnovější součástí našeho národního jídla jsou právě knedlíky nazývané také buchty”. Až do devatenáctého století stačilo jako příloha zelí, i když v mnohem větším množství než dnes a jinak upravené. Nejprve se uvařilo v horké vodě a zalilo trochou kyselé smetany a rozpálenou slaninou, sádlem nebo máslem. Pak se dalo na mísu a ozdobilo vepřovou pečínkou a klobásami.
A konečně bez čeho se masopust nikdy nemohl obejít, to byly křupavé, z vroucího másla právě vylovené koblihy. Aby nádherně voněly, hospodyně je sypaly cukrem smíchaným s pravou vanilkou, která patřila a dosud patří k nejvzácnějšímu koření. Nejlépe plněné zavařeninou, jindy s otvorem uprostřed. To proto, aby je mohl nosit pohřebenář na rožni. Tak se jmenovala masopustní postava, která v ruce držela hůlku ve tvaru kordu, na kterou napichoval kusy slaniny nebo navlékal koblihy.
Zdroj: Marcela Titzlová
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora