STARÁ ŠUMAVA: O medvědím kořenu

STARÁ ŠUMAVA: O medvědím kořenu

Často zde najdeme na procházce koprníček bezobalný (Ligusticum mutellina), chráněnou mrkvovitou rostlinu, známá je pod názvem medvědí kořen, která se v minulosti hojně používala k výrobě likérů. Přestože staří horalé na Šumavě upřednostňovali Bärwurz, v této oblasti byl hlavní surovinou pro výrobu hořcových medicín hořec panonský.

Staří horalé byli zejména při výrobě různých likérů a kořaliček velmi vynalézaví. Do pitelné podoby dokázali zpracovat takřka vše co rostlo v přírodě. A tak jste se mohli setkat třeba s jalovcovou, višňovkou, ořechovkou a hlavně zmiňovanou hořkou. V každé chalupě měli ale recept svůj, protože pouhý macerát se vylepšoval různými vůněmi, kořením a příchutěmi.Lidé nejdříve objevili léčivé účinky obsažených v hořcích, a pak teprve přišli na to, že se nejlépe vyluhují v alkoholu, nebo naopak nejprve začali připravovat hořkou, hořcovku či hořcový likér, a teprve pak přemýšleli, na jaké zdravotní neduhy působí jako lék.

Hlavní oblastí výskytu hořce panonského jsou Šumavské pláně, přesněji oblast mezi obcemi či lokalitami Horská Kvilda, Kvilda, Filipova Huť, Modrava, Březník Rokytecké slatě, Prášily a Vchynice. V tomto území roste především na suchých a kamenitých horských loukách, v trávnících. Často ho nacházíme na okrajích ploch v minulosti zemědělsky využívaných, jako jsou např. Políčka u Kvildy, Zelená hora nebo louky na jižním okraji Filipovy Huti. Kde se hořec panonský často vyskytuje, jsou vřesoviště, v místech bývalých pastvin, a také některé sejpy po rýžování zlata.

Bärwurz čili medvědí kořen je používán po staletí jako koření a léčivé rostliny, zejména ke zlepšení trávicího síle lidí a zvířat. Pro výrobu tohoto oblíbeného nápoje se používá pouze kořen, který se musí starý až osm let. Sebrané kořeny se promyjí a rozdrtí, potom macerují. Po dobu skladování během několika hodin až dnů je v spalovací zahříván a pak asi 2-3 hodiny destiluje . Potom je destilát uložen v dubových nebo kameninových sudech, skladovací doba závisí na typu skladování. V nádržích je destilát uložen na mnoho týdnů a v dubových sudech může zrát několik let.

…V těch našich šumavskejch horách je takovej zapomenutej kout prostřed hlubokejch lesů s ouzkejma údolíma, hučící říčkou a stráněma až do nebe. A tady uprostřed samejch lesnatejch hor, mezi Polední horou, Křemelnou a Vysokým Hřbetem, se tomu odjakživa říkalo země slaťovejch jahod – to podle těch mechovejch kopečků s rozházenejma červenejma brusinkama, mezi kerejma se v noci prohánějí světýlka. V jednom koutě tu stávala u lesa na okraji slaťovýho potůčku roubená chatka, kerej se říkalo Mechová chaloupka. To proto, že vokolo byl samej mech, pak už jen korálky brusinek a spousta rašeliníku, co byl dobrej na vobvazy. Ta chaloupka nás kluky ze zálesí přitahovala.

Už když si překročil její práh, hned si cejtil dřevo vyuzený dřevěnkama, a z těch volskou krví natřenejch trámů jakoby eště včíra znělo brnkání citer, smích děvčat, cinkání rolniček a supení koníků. Bydlíval tady sám uprostřed lesů starej Kuba, co míval pro každýho vždycky dobrej šňupeček. Tady v tej dřevěnici se setkávali pašeráci z ponurejch Weitfällerskejch slatí, rybáři ze ztracenejch zákoutí a “lesní běžci“, jak se tady říkalo těm co uměli „uchodit“ jelena nebo čihařit lesní ptáčky.

Jednou jsme se zase domluvili s klukama, že se podíváme ke Křemelný řece, na starý lososí trdlištata. A jako dycky jsme šli nejdřív ke Kubovi. Bylo to zrovna v pátek, kdy u něj bejvalo nejveselejc. To se tady stavěli horalé s krosnama, aby si pověděli vo počasí, zdraví a hlavně se vohřáli, než se rozejdou nahoru do svejch před světem zapadlejch domovů. Ta chaloupka měla pro nás eště jedno kouzlo – volání šumavský divočiny, to protože jsme tady slyšeli takový tajemný názvy různejch míst v horách jako je Sněžná řeka, Gsenget, bavorská Alma, Země malejch smrků, ale taky Steinforele, resonance, ledové jahody, nejšle a to víš i další. V ponebí visely sněžnice, krosna, lososí grundle, v koutě stál soudek na pstroužky, no zkrátka všude takový ty krámy, co člověk v lese potřebuje.

To vodpoledne sem zašel i starej Sepl ze Slaťový chalupy a ten dycky něco zajímavýho věděl. Zasedl u javorovýho stolu, popotáhl z fajfky a spustil. “Tak vy byste chtěli slyšet vo tom Medvědím kořenu. Tady nahoře na lesních světlinách, kerý vznikly vypálením lesů na pastviny vysoko nahoře, kde to bejčkům svědčí, pásával starej Jógl. Von to byl samotář uzavřenej, lidem se vyhejbal a mimo nedělních bohoslužeb se z pastvin vlastně ani nehnul. Ale za to bylo vo něm známý, že znal tajemství kytek, stromů, lesních zvířat a ptáčků, uměl léčit dobytek, pomohl telátkům na svět, ale taky se vo něm říkalo, že umí mluviti s lesníma vílama. No a von byl taky vobjevitelem slavnýho šumavskýho šnapsu.

To bylo tak. Jednou večír si všiml, že nemocnej bejček, kerej se moc nepásl a pořád polehával, vyhrabává kopytem v zemi ňákej kořen, kerej pak sežral. To se vopakovalo po několik dní až se bejček uzdravil. Jógl se šel podívat, co je to za bejlí. Vono to mělo takovou vostrou příchuť a tak tej kytce pro tu sílu začal říkat Medvědí kořen. Když za ním jednou přišly babky, co sbíraly v lese divoký kytky na líky, zkusily k tomu kořenu, kerej rozsekaly na kousky, přidat trošku špiritusu a nechaly to ustát. Byla z toho cejtit trochu země a trochu aróma z našich pěknejch horskejch bylinek. To víte hoši, když se to poprvé pije, tak ta síla málem jednoho porazí. Teprve časem se tomu přijde na chuť a nejlepší to je po jídle na lepší vytrávení. No a tak se Jógl stal slavným vobjevitelem Medvědího kořene, kerej se v našem i v bavorským kraji dodnes vyrábí jak doma tak po fabricku“.

Zdroj: Ladislav Vodák Šumavský kalendář 1992 (str. 36-7)

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů