STARÁ ŠUMAVA: Šňupání se věnovali nejen jedinci. Neobešla se bez něho ani žádná slavnost nebo sezení

“Není libo malý šňupeček?” …. V pohraničních okresech Klatovy, Sušice a Prachatice hlavně na venkově bylo značně rozšířeno šňupání tabáku. Požitku tomu oddáni byli Němci, od nichž naučili se tomu i Češi. Samo šňupání bylo ve velké vážnosti a bylo oblíbenější než kouření.

Na Šumavě šňupali chasníci, sedláci, lesáci, myslivci i pan farář. Opravdový labužník šňupání šňupával i v noci. Šňupaly i ženy.

Patřilo ke zvyklostem ve Hvozdu vzájemně se počastovat “brizilem”. Zvlášť velkým vyznamenáním bylo, když pan farář nabídl sedlákovi. Pokud se setkali dva dřevaři nebo myslivci v lese, vyměnili si na znamení přátelství “piksle” s tabákem a po ochutnání si je vrátili.

Známá byla stará německá častovací zdravice: “Pozdrav Tě Pánbůh. Odkupak přicházíš? Máš-li dobrý “brizil”, podej mi trochu!”

Šňupání se věnovali nejenom jednotlivci, ale neobešla se bez něho ani žádná slavnost nebo sezení. Ženich musel mít pěknou sklenku s čistým “brizilem”, který nabízel hostům. Také bavorští myslivci byli náruživými “šňupáky”. Šňupající, byl-li ve společnosti, nikdy neopomněl nabídnout “šňupec” všem přítomným. Byl-li lakomý a vědělo-li se o něm, že má “brizil”, byl vyzván k nabídnutí slovy: “Du schnupf ausser!”, načež jeho “tabatěrka” kolovala. Šňupec si každý rozdělil na tři díly tak, aby se “podělily obě nosní dírky po jednom dílu a třetí díl se rovnou částí poskytl oběma”. Dělo se tak většinou se slovy: “Tu máš ty, tu máš ty a o to se rozdělte!”

Až do roku 1918 se lesy Šumavy podloudně dopravovaly ve velkém množství různé potraviny, cukr, laciná bavorská sůl, káva, mouka, někdy také mladý dobytek, v pozdějších letech i trhací prach pro skály a do pušek. Od roku 1784, kdy byl vyhlášen státní monopol, zakazující dovoz brazilského tabáku, který se měl nahradit domácím tabákem z Uher, to byl zejména bavorský šňupací tabák „brizil“, „prizil“, neboť všichni vyznavači šňupání se shodli na tom, že brazilský tabák je co do chuti nenahraditelný. A tak to, co se dříve dováželo přes hranice ve velkém, se nyní potají pašovalo většinou v malém.

Šňupací obřad začínal vyložením velkého modrého nebo červeně kostkovaného kapesníku a vyčištěním nosu. Pak se s vážností nasypal z “piksly” “brizil” do jamky na ruce vzniklé zvednutím levého palce k ukazováčku a rychle se vtáhl. Následovalo několikanásobné kýchnutí. Pokud se to odehrávalo ve venkovské hospodě, měnilo se vše v pravou bouři. O oblibě šňupavého tabáku na Šumavě v 19. století svědčí skutečnost, že téměř v každé obci bývala trafika, kde se prodával nejen pašovaný bavorský “brizil”, vyhledávaný pro “ostrost a větší účinek na nosní sliznice”, ale též český šňupací tabák, nazývaný “císařský”, který byl “příjemnější, měl libější vůni a poskytoval lahodnější požitek”. Trafikant obvykle sám tabákové listy zpracovával, což ovšem bylo chloubou i většiny obyvatel Hvozdu, kde téměř každá domácnost měla své výrobní nářadí.

Výroba “brizilu” byla často zahalena tajemstvím, neboť každý tabák měl jinou příchuť. Pokud měli horalé možnost k návštěvě bavorského poutního místa Heilig Blut, přinesli si domů “brizil” v jednotlivých kusech asi osm centimetrů dlouhých, které tam zakoupili po třiceti haléřích. Pašeráci nosili tabákové listy stáčené ve smotcích, máčených ve zvláštní tekutině, takže tabák skoro zahníval.

Smotek silně napuštěného a vlhkého tabáku se po usušení jemně rozřezal na prkénku. Dřevěnou paličkou se “brizil” roztíral v kamenné nebo hliněné hrubé nádobě – “pernici” se středovým výčnělkem, nazývané “Tabakscherm”. I ten se obvykle pašoval z Bavorska. Tření ovšem muselo probíhat pomalu, neboť pokud by se tak dělo neopatrně a rychle, mohl se tabák vznítit. Nádoba se při tření držela mezi nohama. Pro dosažení ostrosti se za míchání přidávalo trochu hašeného vápna, dřevěného popela, kvůli vůni “šmalc” (přepuštěné máslo nebo sádlo), jako chuťové přísady sušené švestky, mouka, pepř, cukr, stromová kůra, jádra plodů a podobně. Bez těchto přísad by “brizil” byl mdlé chuti a vůně.

Pak se “brizil” zaječí pacičkou vymetl z nádoby a uzavřel v “piksle”, skleněné lahvičce různě zdobené. Nejoblíbenější byla z červeného rubínového skla. “Piksle” bývaly vždy mistrovským kouskem šumavského sklářského umění. K nejvyhledávanějším patřily “piksle” ze světlého skla, protože v temných lahvičkách “brizil” rychle usychal. Povrch měly vymalován nebo vybroušen, na některých bývaly nejrůznější nápisy (jako “Vezmi si bratře a šňupej”), nebo vyobrazení lesní zvěře, jelenů, srnců, loveckých psů.

Bavorský tabák se často míchal s “císařským”; tato práce se však musela dělat za zavřenými dveřmi, aby dotyčný s pašovaným tabákem nebyl překvapen celníky a pokutován. Výroba tabáku byla daleko cítit, což způsobovalo, že finančníci prožili mnoho příhod při domovních prohlídkách. Při “české” přípravě tabáku se vzalo čtvrt kilogramu tabákových listů a po usušení se vložily do vypálené hliněné, zvlášť k tomu účelu hrnčířem vyrobené nádoby. Nazývala se “střep” a byla podobná známé “bábovce”, uvnitř s “pupíkem”. V průměru měla dvacet šest centimetrů a se sílou stěn až jeden centimetr byla vysoká přibližně jedenáct centimetrů. V Sušici takové vyráběl hrnčíř a kamnář H. Rokycký, od jehož syna Josefa získalo jednu nádobu městské muzeum. Několik takových nádob je však uloženo i v muzeu bavorského města Zwiesel.

Pokud byl “střep” nový, bylo nutno jej předem vyhladit jemným pískem. Pak se tabák míchal; přidal se jeden dekagram cukru, čtyři sladké mandle nebo lískové oříšky a tři čtvrtě dekagramu hašeného vápna. Po prosetí na jemném řešátku se rozmíchaný tabák znovu vsypal do “střepu” a třel tenkým koncem dřevěné tyčky kyjovitého tvaru za přidání asi čtyř dekagramů dobrého převařeného másla. Rychlé tření tabák spálilo, špatné máslo tabák zkazilo.

Hotový tabák se nasypal do láhve a dobře zazátkoval; třetí den se mohlo šňupat, avšak čím byl tabák starší, tím byl uleželejší a nabýval požadované vůně. Z velké láhve se tabák sypal do menších skleněných skleniček – “tabatěrek”, které muži nosívali při sobě. I ony bývaly často broušené a zdobené vyrytými monogramy, jmény, případně znaly jednotlivých řemesel. “Tabatěrkám” se říkalo “házečky”, pokud byly proužkované, “šnirlovky”.

“Tabatěrky” se zhotovovaly též z rohu – ty byly praktičtější, neboť na ploché straně měly přidělané víčko, aby se tam tabák snáze vsypával. Lahvičky se uzavíraly buďto dřevěnou zátkou, koženou, nebo kovovou. Ve městech mívali lidé “tabatěrky” ze zvláštní masy višňové barvy, na jejichž víčku byla ozdoba vykládaná z karlovarského kamene. Nazývaly se “santavky”, “sandálky”. Používaly se též “březovky”, vyráběné z březové kůry”, či “tabatěrky” nejrůznějších dřev as rozličnými ozdobami, například sedícím mužem.

Slavná éra šňupání a pašování “brizilu” šumavskými lesy doznívala ještě zhruba ve třicátých letech 20. století, když předzvěst zániku přinesla po převratu 1918 početnější finanční stráž se zavedením žluté marky v Německu. Vzpomínkou na tuto dobu zůstalo jen pár krásně pomalovaných “piksel” ve vitrínách několika šumavských muzeí.

Zdroj: Lumír Kothera, Myslivost

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora