STARÁ ŠUMAVA: Pod tajemným závojem
Za zimních večerů, kdy za okny zuřila vánice a od hor hučel vichr zvaný bavorský, jehož hlas se mísil do předení kolovratu, rozprávěl stříbrovlasý děd o časech dávno zašlých, o válce a hladu, o uhlířích a smolařích, pálících tu kdysi milíře.
Příběhy o divokém honu, o přízracích a čertu, který uměl tancovat i s kopytem na jedné noze, byly plny tak živých líčení, že se vystrašené ženy sesedaly blíž k sobě, přes záda pasáčků přecházel mráz a i čeledi, která už leccos slyšela, seděla přikovaná úděsem pevně na lavici a z každého kouta místnosti znějí vstříc staré pověsti a hrůzostrašné příběhy, které se derou z temného pavoučí zašlých časů……
Šumava je úchvatná a nevyrovná se jí v tajemnosti a hlubokosti jeho lesů a tůní žádné jiné horstvo v zemích Koruny české. Ale i zde žili lidé, lidé zbožní, kteří každý den upínali své zraky k Bohu a doufali, že se jim podaří přečkat další den, týdny, měsíce a roky jejich života v této horské pustině, v pravdě skoro klášterní.
O tomto Hercynském lese už hovořil Pinius mladší, když popisoval divy, které v něm lidé nacházeli: ohromné propletené kořeny stromů, husté mlhy, hluboké lesy a bažiny… Drsný ráj, kde se odvážilo žít několik málo lidí… Od Václava II. zde žijí němečtí osadníci, kteří klučí lesy a prodírají se houštinami Šumavy. Pojmy jako Lusen, Falkenstein, Rachel, Plöckenstein, Wittigstein (Vítkův Kámen) se jim stane synonymem odvážného, drsného a chudého životního údělu. Krajina Šumavy se však liší od jiné krajiny svou vlastní tajemností, kterou si generace usedlíků předávají jako prapodivné tajemství…Obyvatelé byli ve většině římští katolíci a často pracovali pod kopci v sousedním bavorském království, pokud práce na loukách a v lesích pánů v zemích Koruny české nebyla.
„Nebylo hor zlověstnějších po celé věky než toto majestátné rozmezí české a bavorské země, pokryté nekonečnými lesy a zrádnými močály, po staletí nepřístupné a divě se tmící horstvo, jímž nepronikl jediný splavný tok a jehož divočinu křižovalo sotva několik uzounkých soumarských stezek. Teprve pozdě a spoře vnášely sekery světlo do soumraku těch nebetyčných jedlových pralesů. A i dnes jsou to pouhé ostrovy v nekonečnu přírody do sebe uzavřené a ve své samotě dosud neporušené. V těch strmě zjizvených, bujně lesnatých, mokřinami a kamennými moři posetých úbočích výšin jsou skryta velká tichá jezera, zrcadla skal, temnojasná a ztracená, domovina světloplachých pověstí, které se dají vyprávět jen potmě. Kde vrchoviště s pokrouceným zakrslým podrostem a divoce plazivou klečí spočívají v nevýslovné samotě: Šumava!“
Šumava je plná bytostí. Populární jsou všelijací skřítci, kteří v okolí hradu Kašperk tropí lidem všemožné skopičiny a kradou vajíčka, huckaufové co skáčou lidem na záda u Rejštejna, Černobohové zapalující ohně na vrcholcích Plechém a Třístoličníku, obři z kopce Obří hrad, kteří se přesídlili na vrch Sedlo, černý pes s ohnivýma očima a jazykem, střežící poklad pod tajemným Boubínem…
Všichni tito tvorové se k lidem povětšinou chovají drsně, zle či alespoň potměšile. Ze zástupu tak vyčnívá údajně nejmocnější čaroděj v zemi. Jmenoval se Žídek a bydlel ve hvozdu na Boubíně. Jako každý čaroděj vyhledával samotu, ale k lidem byl vlídný. Chodili si k němu pro radu a pro masti na různé neduhy, protože Žídek uměl zázračně léčit. Jednou přišel boubínský čaroděj Žídek do Volar. Vedl s sebou krásného bělouše a nabízel koně židovskému obchodníkovi. Ten smlouval, až usmlouval výměnu. Dal za bělouše čarodějovi svého hnědého koníka. Spokojen výhodným obchodem sedl Žid na skvostného koně, že ho vyzkouší. Sotva však dojel za město, náhle sedí uprostřed cesty a pod sebou má otep slámy. I vrátil se Žid do města, ale Žídek byl již zpátky ve svém boubínském sídle, a tak se za ním vypravil do lesů.
Doma zatím čaroděj nakázal své kuchařce, aby za ním nikoho nepouštěla, že si chce odpočinout, a odebral se do své ložnice. Za chvíli je tu Žid a ptá se po pánu. Kuchařka jej vyhání, ale Žid šikovně proběhl kuchyní a už stojí před lůžkem. „Pane Žídku, pane Žídku!“ volá vzrušeně. Ale spáč tvrdě spí, a tak přistoupil Žid až k němu a tahá ho za nohu. Ale, světe, div se! V rukách mu zůstala celá noha a Žid ji odhazuje do kouta a celý vyděšený pádí pryč. Když se po čase potkali, hrozně se Žid Žídkovi omlouval a na slaměného koně si ani nevzpomněl. Zase byl Žídek ve Volarech a když míjel pekárnu Václava Ruprechta, vyzval mistra k procházce po okolí. Často tak spolu chodili a těšili se. Nyní však mistr mrzutě pravil: „Nemohu zde přece nechat rozpracované těsto na válu. To by to dopadlo!“ Čaroděj nepřestával pekaře přemlouvat a když nic nepomáhalo, otevřel okno do dílny. Náhle tam vlétlo hejno havranů a v mžiku ptáci všechno sežrali. Teď už panu Ruprechtovi nezbylo nic jiného, než se Žídkem jít. Když se z procházky vrátili, leželo kupodivu těsto na vále netknuté a ještě pěkně vykynuté.
Při pátrání po strážci Šumavy jsme nejčastěji naráželi na jméno skřeta Stilzela. V 19. století se mezi německy mluvícími obyvateli šířily pověsti, že jistý šumavský mlynář a pytlák spolčený s ďáblem našel v čapím hnízdě kluka, kterého si odnesl domů a vychoval z něj pořádného darebáka. Když si pro mlynáře přišel čert, měl samozřejmě zálusk i na Stilzela, ale ten neuměl psát, tak mu při podpisu smlouvy udělal na záda tři křížky a čert s jekotem a nadávkami zmizel.
Místní lidé nevěděli co s ním, tak ho nechali hlídat koňská stáda. A tu zase čert doběhl Stilzela. Nakukal mu, že mu pomůže stáda hlídat a tak ho mátl, že se Stilzel nemohl koní dopočítat. Ať kolem nich jezdil, jak jen mohl, stále mu jeden kůň scházel. Celý uštvaný, vzteklý a chvějící se strachem, co mu řeknou místní, se nakonec oběsil na biči. Paradoxem je, že ztracený kůň byl ten, na kterém celou dobu seděl, a jen ho zapomněl přičíst…
Od té doby se Stilzel zjevoval v lese lidem. Většinou jim, stejně jako potměšilí skřítci huckaufové skočil na záda a nechal se odnést do vsi. Mít ho na hřbetě nebylo rozhodně nic příjemného, protože svého „nosiče“ krákal za vlasy a škrtil. Někdy se pustil už za lesem, někdy před vesnicí, někdy až odbily hodiny na věži… Občas ale lidem pomáhal. Traduje se, že jednou potrestal dva vrahy a kdo ho měl skutečně v lásce, byli pašeráci. Lákal totiž celníky, zaměstnával jejich pozornost a pašeráci tak mohli nepozorovaně projít. Po čase ale skřet zmizel. Co se s ním stalo? Nedopadl dobře – přemohl ho jeden rolník a odnesl až do kostela, kde ho kněz vykoupal ve svěcené vodě, zavřel do malé skleněné lahvičky a poslal biskupovi do Regensburgu. Jednou se ale možná vrátí. Pokud tedy Stilzel seděl na trůnu šumavského strážce, už tam dávno není…
Zdroj: V. Tomek, Šumavské pověsti lidu českého, 1927
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora