STARÁ ŠUMAVA: Kajícné noční bludičky

STARÁ ŠUMAVA: Kajícné noční bludičky

Bludičky

Za tiché, měsíčné noci, bez hlesu
když nebi nadejde chvíle
stříbrná, započnou v šepotu lesů
moudré panny, bludičky bílé,
byliny sbírat, co síly jim stačí.
Rozumějí, když zazní hlas ptačí,
co bude, jak věštil to dosud
skřehot havranů i luňáčí hvizd,
soví houkání ze tmy kmenů a hnízd,
co určují člověčí osud.

Běda smělci, co kouzlo chce zlomit,
jež mistruje úradek Boží,
zvrhlé rouhání rozvichří stromy,
jak mžikem hněv duchů se zmnoží.
Světýlka vábivá uvidí plát
ten, co k nim spěje do hlubokých blat,
kde hrůzný hrob beze dna čeká
Ve kruh ruce panen potom sepnou se vráz,
věnec stínů jen víří rejem zas a zas
nivou, kde mlha je měkká.

Zdroj: Budweiser Zeitung, 1922 Wilibald Böhm, Jan Mareš

Husitskými vpády, třicetiletou a válkami o rakouské dědictví byl vystaven šumavský lesní lid nekonečnému množství strastí. Hlahol zvonů v mnoha místech, na zarostlých cestách a rozkotané hrady jsou v šumavském lese až dodnes výmluvnými svědky oněch truchlivých časů. Děs z husitů byl tak velký, že se denně po zvonění na Zdrávas Maria dávalo ještě menším zvonem znamení k dalším modlitbám za to, aby byla země ušetřena husitských zvěrstev. Ten obyčej se udržel dlouho potom a ještě dnes se leckde na Šumavě zvoní „husitským zvonkem“. Historie i stará ústní podání mají co říci k banditům, jejichž řemeslem se stala válka…

Přichází půlnoc a všechno živé se kochá pohledem na tajemnou, stříbrem svitu luny okrajkovanou krajinu. Proti rozzářené obloze se rýsují temné táhlé hřbety hor, pod nimiž se uvnitř věnce lesů milióny dalekých hvězd zrcadlí na hladině jezírek hlubokého močálu. Špinavé pološero zastřelo všechen kraj, mrtvé šero, které jako příšerná můra na mysl lehá. Zrak líně bloudí po všemmíru, prsa těžce dýšou. Když pak čirá noc rozestře peruti své, tu oživne bahno vpravo vlevo pod myslivnou: skučí vítr, vrzají kameny, šumějí větve píseň svou a drobné husté klečí šelestí skoro kovovými zvuky. A z půdy vyráží plamen za plamenem, bludičky modravé, žlutavé, utkávají se v noční svůj ples, vysoko vzplanou, zaniknou vírem, zase pohasínají a zase vzplanou. Kam oko patří, všude, bez konce, bez začátku míhají se tyto příšerné ohně a vichr k tanci hudbu jim skládá. I bludičky, co straší nad slatí, hledají spásu. Kéž se navrátí!

Ne každý, kdo se na ní tehdy podílel jako lancknecht či žoldák, byl prostě šibeničník či sprostý mordýř. Mohlo být i mezi nimi hodně těch, kdo jen poslušni vlastní nouze odváděli zdejším rolníkům ze stáje poslední kus dobytka, aniž by se na cokoli ptali či cokoli dali v úhradu. Hlad a válka se špatně snášejí s dobrými mravy.

Onen zbojník však, který překročil míru krutostí a kořistnictví, musil se, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, po své smrti náležitě kát. Tak byli při husitských kamenech, na historických bitevních polích, na švédských šancích či ve stářím omšelých hradních ruinách ještě dlouhou dobu poté, co bylo po všem, ke spatření neklidní duchové těch nejhorších paličů a drancovníků.

Podle závažnosti svých zločinů musili bloudit nocí v podobě přízračných lancknechtů, studených modrých plamínků či vlků nebo kanců s ohnivou srstí. Pronásledováni jezdci v rudých pláštích, trýzněni a mučeni, vydávali skřeky daleko slyšitelné. Opožděnému chodci byli nebezpeční jen za čaronocí . Ale i tak bylo třeba nadít se dostatečné ochrany před jejich spády u kapliček, umrlčích prken a smírčích křížů.

Časem nastalo patrné ticho kolem těchto kajícných nočních bludiček. Jen tu a tam o nich zřídka co zaslechnout či snad i zahlédnout. Jsou už ty hříšné duše vykoupeny nebo se před papežovou klatbou kryjí na dně Roklanského jezera? Či snad jednoho dne opět vyrazí řádit a učiní lesní končiny znovu místy plnými nebezpečí? Ten, kdo by na to dokázal dát odpověď, musil by mít ještě víc zkušeností než nabyl našinec.

Strašlivé byly stopy, které zanechala třicetiletá válka v hraničním pohoří. Země se proměnila v pustinu, pole zůstávala neobdělána, lidská obydlí ležela v troskách, obyvatelstvo rdousil meč a s ním i mor, lesy se hemžily divokou zvěří a na cestách panovala chátra bez pána.

Bludičky jsou v Červené knize zařazeny mezi druhy kriticky ohrožené vyhubením a nejinak je tomu i u nás, přestože v nedávné minulosti šlo o všeobecně rozšířený a místy dosti hojný druh. Nyní se vyskytují velice vzácně ve slatích, mokřadech, močálech a bažinách. Jejich zdaleka největší populace u nás o několika desítkách jedinců přežívá na Šumavě, kde má přirozený zdroj potravy v četných zbloudilých turistech.

Zásadním nárokem bludiček na biotop je močál či slatina dostatečně hluboká na to, aby v ní utonuli i velcí živočiši a to zejména člověk, a dostatečně odlehlá, aby bludičky nebyly rušeny a zejména aby zde v noci panovala co největší tma, ale zároveň dostatečně dostupná pro náhodnou kolemjdoucí kořist, tedy člověka.

Bludičky na Šumavě jsou kriticky ohroženým druhem, jejich zákonná ochrana zatím nebyla prosazena, což je velká chyba. Někteří turisté popisují tajemné jevy z lesů. Jde prý o jakési míhající se stíny tajemných postav, nebo výjimečně zvláštní ženský zpěv, ozývající se v noci mezi stromy. Podle podle mnoha vyprávění se zde možná stále jakoby opakuje cosi z dávných a nelítostných dob. Mohly zde tyto události zanechat jakousi stopu – opakující se zvuky, nebo obrazy již mrtvých lidí?

Zdroj: Pověsti a pohádky, bajky a legendy z Bavorského lesa a ze Šumavy

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů