STARÁ ŠUMAVA: V létě šla čertovi práce pěkně od ruky. V zimě,...

STARÁ ŠUMAVA: V létě šla čertovi práce pěkně od ruky. V zimě, když chalupy byly pod sněhem, to bylo horší

Zima bez sněhu, samozřejmě není to pravé ořechové. Pokud je ale sněhu přespříliš, romantika jde stranou a může jít i o holý život. Pozapomenuté příběhy ze staré Šumavy, zdejší romantické, nezřídka hrůzostrašné pověsti a báje. Za sněhové vánice, která dovede krajinu Šumavy v mžiku zahalit do bílé tmy a vzápětí nad ní stejně rychle rozklenout závratně vysoký baldachýn modré oblohy, je pro vnímavého návštěvníka pocit sounáležitosti s obyvateli Šumavy ještě intenzivnější……

Večerní přástky.
Je teplo doma a louč plá,
ať kolovrátek přede!
K písničce na citeru hrát
i klouče u nás svede.

Zpívá o mrtvé ze mlýna,
o princi, jenž ji zradil,
o pašířích na planinách
a o korunce hadí.

Je nám v kraj pohádek se brát,
jak vřetánko se vrtí
a přede, přede vílí šat
dívkám, co sní až k smrti.

Citera drnká, píseň zní
a cítit je v ní něhu,
venku však bouří, severní
les šumí, plný sněhu..…. .Der Bayerwald Emerenz Meier

Když se venku stmívá, Šumava je zahalena do bílého hávu, k zemi padají velké sněhové vločky nebo dokonce řádí vánice, je ve vytopené světnici u velkých kachlových kamen nebo pece velmi příjemně. Za starých časů se to tam hemžilo skřítky, hejkaly a čerty. Jestlipak jste věděli, jak vznikla řeka Vltava? To takhle kdysi dávno lovil čert v šumavských lesích pro peklo duše. Čekal za stromem a když viděl na cestě člověka, hodil mu pod nohy hrudku zlata. Když ji pocestný zvedl, propadl peklu.

V létě šla čertovi práce pěkně od ruky, ale v zimě to bylo horší. Chalupy byly pod sněhem, lidé seděli doma, hřáli se u kamen a čert třel bídu s nouzí. Mrzlo, až praštělo, čert číhal mezi Bučinou a Kvildou, byl mrzutý a promrzlý. Rozhodl se, že se poletí ohřát domů do pekla. Vchod do pekla byla díra mezi Roklanem a Luzným. Čert tam přiletěl a soukal se do díry. V té strašné zimě mu ale přimrzl ocas k zemi a čert se nemohl hnout z místa. Sníh padal celou zimu, čert ho sotva stačil odhrabávat pazoury. Pak přišlo jaro, sněhu ubývalo a čerta už dlouhé čekání nebavilo. Popadl přimrzlý ocas a vyškubl ho z hromady sněhu. Na tom místě pak ze země vytryskl pramen a jak voda utíkala z hor, stala se řekou Vltavou.

Kdybyste při výletu na Šumavu hledali tenhle čertovský pramen, musíte se vydat z Kvildy údolím Teplé Vltavy. Vltava pramení uprostřed přírodní rezervace, v oblasti slatin a rašelinišť, v dříve nepřístupné hraniční zóně. Asi každého při pohledu na okrouhlý, kameny obložený a mechem a kapradím zarostlý pramen, ke kterému nás zavede značka, napadne slavný úvod Smetanovy Vltavy.

Jen praví znalci budou vědět, že tato studánka, vybudovaná na počátku 20. století Klubem českých turistů, není pravým pramenem, ale že Vltava pramení mnohem výš, ve slatích na Černé hoře. Zkrátka přesně tam, kde musel čert vyškubnout ocas z ledu… (Zdroj Ondřej Fibich: Prácheňský poklad I.)

Zima, která v této horské poloze panuje až po pět měsíců, čaruje kouzlem krajiny ponořené v hlubokém sněhu. Zdejší kvildská krajina dostala své jméno podle původního názvu pole, německy Gefilde – už ve 14. století. Víme o tom z královského listu Jana Lucemburského, vydaného 23. května 1345. Král synům píseckého správce panství Ondřeje potvrzuje práva na les Kvildu i s užitky kovů, budou-li nalezeny. V místech hlavního rýžoviště postupně vznikala osada.

Jednadvacet let po svém otci vytyčil Karel IV. takzvanou Horní Zlatou stezku z Pasova do Kašperských Hor a v královském glejtu stvrzuje, že tato obchodní cesta povede územím Kvild. Právě obchod, ponejvíce se solí, které byl v českých zemích nedostatek, byl jedním z pilířů pozdější prosperity obce, která se začala rychle rozvíjet od počátku 15. století. Šla léta a nejisté zlato a pomalu skomírající solný obchod byly vystřídány zemědělstvím, pro které však bylo třeba vyklučit lesy kolem stezky.

Postupně přišlo na řadu dřevařství. V 18. století vzniká na Kvildě pila a po domácku se vyrábí dřevěný drát a hračky. Další rozvoj přineslo sklářství. Nejznámější byla Hraběcí sklářská huť a také sklárna U pivního hrnce ve Františkově. Ta vyráběla tabulové, duté a malované sklo a své jméno dostala podle skály připomínající obrovský sud piva. Snaha zužitkovat méně kvalitní tabulové sklo přinesla rozvoj podmaleb na skle, které se z Kvildy vozily do celé monarchie. V hamrech poháněných vodou z Černého potoka (tak se říká Teplé Vltavě od pramene až po Borová Lada) kovali hamerníci kosy, srpy, nože, sekery a pily. Později se v Kvildě začalo zpracovávat také resonanční dříví, vhodné na hudební nástroje.

…..Na konci 19. století píše o Kvildě E. Krásnohorská: Obklopeny svěžími,vlhavými lukami, šeří se dvě řady starobných, dřevěných domků s přečnívajícími střechami, v jichž stínu všude nějaký obrázek práce, průmyslu neb rodinného žití, všude viděti ruch přičinlivých ruk a slyšeti bodrý hovor při jednotvárném hluku kladiva, brusu, hoblíku a píly. Žije zde lid čilý a k výrobě dřevěného zboží vycvičený, vedle malého jeho průmyslu i továrny-jedna na zboží dřevěné a druhá nedaleká sklárna-poskytují mu výživy, ku které pomáhají též pastviny ony svěží, na kterých se tak malebně vyjímá bílý, veliký skot s široce rozložitými rohy na pěkných hlavách svých….

Bývaly časy, a to nedávné, kdy horal Němec českého souseda na Šumavě považoval za svého, rád se s ním stýkaje a přátelsky s ním smýšleje, kdežto mu cizí Němec, Bavor, zvláště však namanulý se Prus byl trnem v oku, za škůdce domácího míru, za vetřelce v domácí blahobyt, za nezvaného cizince jsa pokládán. Praví se mi, že doby ty již minuly, že idylická nevinnost národních styků již i v těch rajských zákoutích, kde jsme se při německém hovoru cítívali jako v kruhu upřímných dětí této naší vlasti, jako mezi přáteli bratrskými, jest,ne-li veskrze porušena, toť přece ohrožena i dotknuta ozvěnami horečného štvaní , které chce z nenávisti učiniti systém vypleňující.

Mocná byla příroda na našich Kvildách, utvářena svými vrchovištními rašeliništi, obrovským mořem svých lesů, kvetoucím bohatstvím svých luk a divokou romantikou svých vodních toků. Dnes ta luka zežloutla a zhnědla, dna potoků zaneslo bahno a ryby už v nich sotva uvidět. I krajina takto zpustlá však stále dokáže fascinovat poutníky putující Šumavou….

 

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů