STARÁ ŠUMAVA: Sněhové kalamity nebývaly vzácností

STARÁ ŠUMAVA: Sněhové kalamity nebývaly vzácností

Je zima, na horách a dolech leží sníh,
nic nekvete a ptáček nezazpívá,
smutno je vůkol steskem časů zimavých,
ledová mlha ze všech koutů zívá.
Jak obrovitý rubáš, bělostný až strach,
leží tu, kryje celý rodný les,
nevidět nic než led a sníh v těch končinách,
zebe ten chlad od země do nebes. ….

Sněhové kalamity nebývaly na Šumavě vzácností. I dnes, pokud není zrovna výjimečně teplá zima, sníh tu na hřebenech a ve výše položených údolích nad 800 metrů leží zpravidla od konce října až do konce dubna. Jeho vrstva dosahuje normálně mocnosti 60 až 100 cm. V arktických nebo na sníh bohatých zimách může pak v polohách nad 1000 metrů napadnout přes 200 centimetrů sněhu a také doba trvání sněhové pokrývky je tu delší než 200 dní, od října přes 20. květen. Tyto vyšší polohy Šumavy nebyly v novověké minulosti liduprázdné.

V nelehkých podmínkách zde celoročně žili hlavně dřevaři a skláři, ale i pastevci. Zvlášť kruté tu bývaly právě zimy. Barvité svědectví o tom vydává v řadě svých próz Karel Klostermann, když například popisuje, jak sníh zcela zasypával dřevařská obydlí, v nichž na několik dní jejich obyvatele uvěznil. Nezbytností pak bylo prorážet ve vrstvě sněhu nad komínem průchod pro kouř, aby se dalo topit a tak přežít. V těchto souvislostech si můžeme dobře představit situaci, že někdo na takové vzdálené samotě v zimě zemřel. Zcela logicky musel týdny nebo i měsíce na svůj pohřeb počkat, uložen na umrlčím prkně někde na půdě,ve stodole, v blízké kapličce, nebo dokonce zahrabaný ve sněhu.

Podobně v zimě bývaly v horských samotách i malých osadách problémy s udělením křtu novorozencům. Rychtář Jan Adam Zettl ze Stodůlek, kde neměli faráře ani kostel, ve zprávě z roku 1792 uvádí, že v místě během zimy zemřelo několik dětí bez svátosti křtu. Jeho vlastní dítě, když bylo ke křtu neseno do kostela v Dobré Vodě, omrzlo a následkem toho zemřelo.

S pohnutím si pročítáme povídku Karla Klostermanna Bílý samum o tragédii dvaceti šesti dětí, které údajně při cestě ze školy v Knížecích Pláních domů do Pasek zastihla sněhová bouře a ony zmrzly. Podobný případ zmrznutí dítěte na cestě do školy se stal u Záblatí v roce 1929. Jak uvádí farní kronika Kašperských Hor, byla zima tohoto roku zvlášť krutá. „Teploty v únoru klesaly až k – 30° C. Výpadky v dopravě způsobily citelný nedostatek paliva, zejména uhlí. Hrozné byly škody na ovocných stromech, mnoho jich pomrzlo, většinu však ohlodali zajíci. V lesních revírech města bylo nalezeno vzdor dostatečnému krmení 36 mrtvých srnců. Zima se drala i do stájí a tak mnohá koza byla ráno nalezena mrtvá, umrzlá. V oblasti Kašperských Hor a Hartmanic napadlo do té doby nevídané množství sněhu. Během nejstudenějších dnů bylo mnoho pohřbů, skoro všechny staré osoby vymřely…“

Přívaly sněhu mnohá sídla na dlouhou dobu zcela izolovaly. Když se k tomu přidaly nemoci a dokonce epidemie, bylo neštěstí dokonalé. V povídce Osudné Velikonoce podává Karel Klostermann otřesnou zprávu o epidemii tyfu, která na začátku roku 1853 nejvíce postihla vesnice nad Rejštejnem – Svojše, Kozí Hřbety, Dobronín, Zhůří a Jelenov:

„Do některých těchto dědin, ohromnými spoustami sněhu odloučených od celého světa, po celou zimu se nikdo nedostal a ven z nich také nikdo nemohl. Teprve v dubnu proskočily příšerné, ale poněkud mlhavé zvěsti o strašném úmrtí v těchto končinách. Politický úřad tam vyslal komisi, při níž byl ovšem i můj otec jakožto lékař. Přes to, že nadešel již duben, bylo třeba sehnat sta lidí, než se podařilo prodrati se ohromnými závějemi… Co shledáno v některých dědinách, přesahovalo všechny hrůzy. Příbytky zaváty sněhem až přes střechy, takže nutno bylo prokopávat opravdové tunely od stavení ke stavení. Nebylo domu, aby v něm neleželo několik mrtvola s těmito začasté na jednom lůžku nemocní, přesto, že mrtvoly byly již obyčejně v rozkladu. V některých vesnicích vymřela dobrá polovice všeho obyvatelstva a ve stájích ležely mrtvoly dobytka, pohynuvšího hlady, poněvadž nebylo lidí, kteří by jej pokrmili. Co zbylo z obyvatelstva, podobalo se bludným stínům, děti skoro vesměs pomřely, mnohé dojista hlady, z dospělých někteří zešíleli, jiní propadli takové tuposti, že neprojevili ani radosti, že přišla záchrana… Ve dne v noci táhly po uvolněných cestách k Rejštejnu příšerné povozy, jež odvážely na hřbitov spousty mrtvol…“

Ničivě řádily na Šumavě sněhové bouře. V zimě 1905 sněhová vichřice polámala nebo dokonce vyvrátila v lesích města Kašperských Hor na 800 tisíc stromů. Přes tyto smutné skutečnosti hrál sníh na Šumavě také pozitivní roli. Říkalo se tu, že ve sněhu jsou ukryty peníze. Dokonce sám spisovatel Klostermann tvrdil: „Zima bez dostatku sněhu jest největší kalamitou, ba opravdovým neštěstím pro dělný lid na Šumavě.“ Sníh totiž umožňoval přibližování dřeva z málo přístupných horských poloh tenkrát rozšířeným sáňkováním. Nebývalým ruchem ožívala v zimě také středověká Zlatá stezka. Transport zboží kvetl, když se ujezdila dobrá sanice a počasí přálo.

Zdroj: PhDr. Vladimír Horpeniak, Muzeum Šumavy Kašperské Hory

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů