STARÁ ŠUMAVA: Všude spousty sněhu, drobného, čerstvě napadaného, a od hor burácel...

STARÁ ŠUMAVA: Všude spousty sněhu, drobného, čerstvě napadaného, a od hor burácel západní vítr…

Velký mráz ráno panoval na šumavském Březníku, kde bylo minus 33,8 stupně Celsia. Na vše tu shlíží a již celá staletí stojící budova bývalé myslivny.

Dodnes se mi vybavují v paměti stránky jeho románu Ze světa lesních samot. Ponurá atmosféra krutých zim, děsivých bouří, každodenního nebezpečí při těžké práci v lese, nemilosrdné střety s pašeráky, to vše ožívá ve chvílích, kdy člověk dorazí sem, do trochu bohem zapomenutého údolíčka na hranicích Čech a Bavorska. Nepříjemné zvuky skřípějícího, přemrzlého sněhu nevěstí nic dobrého. Ledový suchý vzduch dává vzpomenout Karla Klostermanna a zápas lidí s drsnou přírodou, zejména v zimě, kdy zůstávají odříznutí od světa v oblasti starých pralesů a slatin. Je to místo tvrdého zápasu a překrásné přírody.

„…Mráz ráno i večer žíhal krutý, že sníh pod nohama hvízdal a supěl zvukem kovovým, že vous horkým dechem ovanutý v tlusté rampouchy mrzl i řeči bránil, svrchní šat bílým jíním se pokryl a krůpěje potu po tváři se řinoucí a na oblek dopadající ve stříbrné perly se měnily, nebylo stání ni ustání, zima nedala, ku práci a pohybu nutíc….“

„… Všude spousty sněhu, drobného, čerstvě napadaného, a od hor šumavských burácel západní vítr, že v komínech meluzina skučela, až mrazovým květem potažená okna řinčela. ………. Trhané, šedé mraky, plné sněhu, po nebi se valily, tu v husté kupy se sbírajíce, tam opět se rozplývajíce ve tvary fantastických příšer. Rychlým krokem beru se vpřed, vítr proti mně, drobný sníh jemným, pichlavým práškem ve tvář mi šlehal a všechen oděv hustou, bílou vrstvou mi pokryl. …….“

Román Ze světa lesních samot spatřil světlo světa devět let před koncem devatenáctého století a nejprve vycházel časopisecky. Byl to totiž právě redaktor časopisu Osvěta Václav Vlček, na jehož popud začal Klostermann román psát:. „Jste tak výtečným znalcem staré Šumavy, kraje tak znamenitého, znáte z něho veliké množství originálních povah i charakteristických příběhů, tkvíte v kraji a lidu tomto svými životními kořeny, jste k němu srdcem přirostlý – jaké to celé neocenitelné poklady! … Nevím o spisovateli druhém, který by mohl činiti co Vy; tak jste k úkolu tomu nejen povolán, ale, tuším, povolán jediný a já mám – není to liché slovo – vroucí přání, abyste se do úkolu toho pustil hned, byste o Šumavě, jmenovitě také o bývalé, vypsal všecko, co jste v ní poznal a procítil… Láska šumavská z Vašeho mládí vyniká řídkou originálností, a kdybyste ji nezužitkoval Vy, byla by beze snadu navždy ztracena,“ napsal Klostermannovi v jednom z dopisů.

Hlavním dějištěm románu je hájovna zvaná německy Pürstlink, nebo česky Březník. Je to samota u česko-bavorských hranic, jedno z nejodlehlejších míst v Čechách, uprostřed hlubokých téměř neosídlených lesů. Zdejší myslivna se nachází v nadmořské výšce 1140 metrů a jedná se vůbec o jedno z nejchladnějších míst na Šumavě. Za to, že samota přežila do dnešních dnů, vděčí patrně především právě našemu básníku Šumavy.

…………Bůhví jaký osud zanesl revírníka Kořána roku 186* do Pürstlinku, ležícího půl hodiny od bavorských hranic, uprostřed lesů a slatin, kam před třiceti roky sotva lidská noha cestu našla. Vysoká pláň; lukami zelenými, šedým mechem porostlými, vine se potok granátově zarudlé barvy: mladá Otava, která se prýští z útrob hory Luzného, kde prý jsou ještě zdroje zlata, jež za věků dávno zašlých přebytek drahého kovu „křivé“ řece dávaly. Ale teď přebytku zlata více není; vystoupíš ze dveří myslivny, stojí před tebou Luzný, směrem jižním pláň uzavíraje. Stojí tu, bělavou, kostrbatou hlavu maje v bílé mlhy neb černé mraky zahalenou. Stojí tu nehybně, věčně mlčí, jako by truchlil nad změnami posledních desítiletí. Z pravé, západní strany ohraničují pláň Plattenhausen, Velký a Malý Špicberk, z levé, východní, Moorkopf a Marberk, všecky lesem zarostlé až do těch temen; žádná hluboká roklina, žádná propast mezi horami těmito, jen úzká údolíčka na patách mírných svahů; samá slatinná poušť, příšerná, nehybná, vždy jednotvárná až k zoufání. Bídný les zimou a vlhkem ke vzrostu se nedostává; bují jen plazivá kleč, skrze niž žádná stezka nevede. Nesčíslné kmeny tlí a hnijí po zemi; pod nimi i vůkol nich líně tekou černé vody, tu a tam v hluboké louže se stavíce. Žádný zvuk, žádný život, žádné ptáče, snad ani žádný hmyz – i těch štiplavých komárů, kteříž dál dole takovou jsou obtíží, marně bys tu hledal…..“ Karel Klostermann – Ze světa lesních samot.

Dodnes je Šumava krásná. Je krajem plným lesů skrývajících stále řadu míst, v nichž jako by se zastavil čas. Místa, do nichž nikdy nevkročila lidská noha, bychom však dnes už hledali stěží. I přesto zastaví-li se člověk u opuštěné kaple na Suchých Studánkách, má stále pocit, jako by vstoupil do světa lesních samot. Jako by vstupoval na Šumavu přesně takovou, jakou ji navždy zachoval v jednom ze svých nejzásadnějších románů Karel Klostermann. Chystáte-li se na Šumavu vyrazit, pak určitě na román Karla Klostermanna Ze světa lesních samot nezapomeňte přibalit! Jen s ním se můžete dostat Šumavě pod povrch a proniknout až k jejím zavátým kořenům, zejména když stojíte v Luzenském údolí. Šumavské pohraniční hory samotné jsou pro lidi důležitým orientačním bodem, nicméně k výstupu a výhledům rozhodně nelákají.

V Klostermannově pojetí je člověk vstupující do lesa hrdinou vstupujícím do boje. Příroda pevně vládne nad lidmi: „Čtyři neděle uběhly, zima nastoupila vládu; po celé dni stála myslivna uprostřed bílého víru vloček sněhových, tak hustě padajících, že na dvacet kroků nebylo lze ji viděti. Někdy tiše trousil se sníh, někdy zadul do něho vítr, ve sloupy těkavé, do opravdových smrští ho sehnal, tak mohutných, že když se rozpadly, mžikem vše kyprým lesklým hávem zvýší několika střevíců pokryly. V takový čas s nebezpečím jest na sto kroků od obydlí svého se vzdáliti. Žádné oko nepronikne padající spousty, ba jak je otevřeš, bodá do něho na sta křišťálových jehliček, palčivou bolest působíce; vše kolem tebe vře, není vzduchu, není světla, neslyšíš, nevidíš; vous ti mžikem pokryjí bílé spousty, spekou se, zacpou ti ústa i nozdry, celého tě zavějou. A když ustane nakrátko nepohoda, jeví se ti rovná, jednotvárná pláň; o modrošedé klenči ani památky, mlází do tří, čtyř metrů výše zasypáno, že jediné větvičky neuzříš, koruny vysokých stromů, kde hustě stojí, jsou spojeny jako pod jedinou vrškovitou střechu, kterou kmeny drží jako sloupy chrámové strop.“


Úryvky z knihy Ze světa lesních samot.

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů