NOVÝ ROK A TRADICE: Kominíci a popeláři nosívali dříve do domů kalendáře...

NOVÝ ROK A TRADICE: Kominíci a popeláři nosívali dříve do domů kalendáře a přáli zdar v roce začínajícím

První leden, kdy odhodíme staré zátěže a s optimistickým pohledem hledíme vstříc nové budoucnosti. K Novému roku se vázalo mnoho pověr. Byl to svým způsobem významný den a proto nemohl uniknout zvýšené pozornosti. Vždyť přece každý by chtěl doufat, že může ten příští, nový rok nějak pozitivně ovlivnit ve svůj prospěch. A není na tom ani nic špatného.

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč nový rok začíná právě 1. ledna? Stejně jako nemálo dalších institucí, pochází i náš kalendář (s drobnou úpravou v 16. století) z antiky. 1. leden byl od roku 153 př. n. l. dnem, kdy římští konzulové – po nichž se jednotlivé roky nazývaly – nastupovali do úřadu. Římský nový rok ovšem dál tradičně začínal 1. březnem. Teprve když Julius Caesar roku 46 př. n. l. římský kalendář zreformoval, přesunul začátek roku na 1. leden, aby se rok kalendářní kryl s úředním.

Jak slavili Římané Nový rok? V mnoha ohledech se římské slavnosti Nového roku podobaly těm našim. Římané si stejně jako my na Nový rok vzájemně přáli vše nejlepší. Věřili totiž, že v tento den, kdy se slavnostně otvíraly chrámy bohů, budou bohové také více naslouchat, a proto měla jejich přání větší váhu než obvykle. Rádi si také dopřávali sladkosti (pravděpodobně obdoba našeho cukroví), „aby tak dál, jak začal, ubíhal sladce i rok.“ Navzájem si dávali dárky a jejich povinností bylo mluvit v tento den laskavě a nehádat se.

Na rozdíl od našeho pojetí, nebyl římský Nový rok dnem svátečním, ale pracovním. Jak píše Ovidius: „aby pak celý rok nebyl nečinný po vzoru tom.“ 1. ledna doprovodilo procesí bíle oblečených občanů nové konzuly na Kapitol, a toho dne také proběhlo první zasedání senátu. Otvíraly se chrámy bohů, konaly se oběti a bohoslužby.

Zvláštní pozornost Římané na Nový rok věnovali bohu Ianovi, starobylému bohu času a všeho počátku. Iana si Římané představovali jako muže s dvěma tvářemi, který jedním obličejem hledí do minulosti a jedním do budoucnosti. Na nový rok mu obětovali sušené fíky, datle, med a peníze.

Oslavy Nového roku však měly ještě dříve v minulosti pohanský původ, proto nebyly v církevních kruzích oblíbené. Do 19. století tedy lidé chodili děkovat za příchod nového roku pouze do kostela. Oslavy příchodu nového roku provázejí lidstvo odpradávna, ale datum, na které Nový rok připadal, se v minulosti mnohokrát změnilo. Vždycky se ale konec roku neslavil 31. prosince a Nový rok 1. ledna.

Dříve staří Slované používali jiný (lunisolární) kalendář, ve kterém se délka roku určovala podle Slunce a délka měsíců podle fáze Měsíce. Takže jejich Nový rok se slavil v den zimního slunovratu – kolem 25. prosince a až v 16. století pod vlivem římské církve připadl Nový rok na 1. ledna.

V Čechách v tento den dostávali kůroví zpěváci odměnu, hospodář obdarovával čeledíny i děvečky a rodiče své děti. Výslužku od svých farníků s přáním zdraví a Božího požehnání přijímal každý farář. Zástupcům měst byla doručována malovaná a veršovaná přáníčka zvaná minuce, která se časem vyvinula v seznam vhodných dní pro „pouštění žilou“ (latinsky minutio sanguinis) a očekávalo se, že na ně bude odpovězeno finančním dárkem.

Těmto malovaným novoročenkám skončil čas a starodávný obyčej jejich výroby a rozesílání zanikl až roku 1748, kdy Marie Terezie vydala patent o kalendářích. V třicátých letech 19. století byly uvedeny v život hrabětem Chotkem, nejvyšším purkrabím království Českého, rytiny obrazů význačných malířů. Tento zvyk však neměl dlouhého trvání a v závěru toho samého století byl vytlačen novoročenkou grafickou, později knížkou.

Na Nový rok vykovávali staří Čechové mnoho obřadů podobných těm o Štědrém dni. Tradovalo se, že kdo se postaví na Nový rok na křižovatku, uvidí nebe otevřené a v něm vše, co se bude dít v novém roce. Na všechny dveře v celém domě malovali křížky, ne takové, jaké známe dnes, ale ležící (ondřejské), které byly znakem dvou blesků křížem položených a sloužily jako čarovná zbraň proti můrám a zlým duchům vůbec.

Ve 20. století již bylo pravidlem, že kominíci, popeláři nosili do domů kalendáře a přáli zdar v roce příštím. Na Nový rok se nedělaly nepříjemné práce – věřilo se, že co se bude dělat na Nový rok, to se bude muset vykonávat po celý rok. Doporučovalo se nesušit prádlo ani nevymetat místnosti, to tradičně a symbolicky dělali pekařští koledníci – peroutkami ometali prach za drobné pohoštění nebo odměnu. Někde chodily na koledu ženy v šátku s husím křídlem a s kolomazí, kterou se snažily namazat každého nepozorného hospodáře. Jako výslužku dostávaly kořalku a také nějakou pochutinu.

Nový rok přináší odjakživa nejen radost, ale i bolest a žal. Proto se lidé cítí bezmocní vůči tomu, co má přijít. Snad proto se uchylovali a dále uchylují ve svém životě k pověrám, aby se tomu zlému v budoucnu ubránili. Nejlepší podle nás je však mít na cestě vpřed otevřené oči a nezdolné odhodlání. Jen s ním může člověk překonat obtíže a jen toho také tato novoroční kouzla nezklamou.

 

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

Komentáře

komentářů