ČTENÍ POD LAMPU: Jmelí je jedním z nejtypičtějších symbolů Vánoc a není...

ČTENÍ POD LAMPU: Jmelí je jedním z nejtypičtějších symbolů Vánoc a není to rozhodně bylina ledajaká

Vánoční les

Vánoční lese! Němě bělostná
tvá paže tíhu sněhu z nebe snímá.
Mudrce zdáli čekáš, z polosna
vidíš ten průvod mířit do Betléma.

Kadidlo dýmá, skříňka ze zlata
třpytí se s hávy králů kolkolem.
Vůně koření, cize bohatá
stoupá nad shůry ojíněnou zem.

Jsi sám jak moudrý, bohabojný král,
bílý vous máš, na plášti hermelín.
Všecku tu krásu, co ti podzim přál,
chceš snést teď k jeslím, kde spí Boží Syn.

Snítku jmelí, jež sil má na tisíc,
bobule bezu, ptačí pápěří,
ze srdce štědrého už nemůžeš dát víc:
jak vánoční strom vcházíš do dveří….

(Hilda Bergmann)

 

Jmelí je jedním z nejstarších symbolů Vánoc. Tato stálezelená rostlina byla už součástí pohanských obřadů. Zřejmě proto, že roste tak vysoko v korunách listnatých nebo jehličnatých stromů, lidé věřili, že jmelí posílají bohové, a připisovali mu léčivou a magickou moc.

Podle jedné legendy bylo jmelí kdysi strom, z něhož vyřezal Josef kolébku pro Ježíška. Po 33 letech porazili strom Římané a z jeho kmene vyrobili kříž, na kterém Ježíše ukřižovali. Strom se hanbou zmenšil v malé keříky a stejně jako věřící jsou částečně živy z Kristova těla, tak i jmelí žije zčásti ze živin stromů. Odpradávna bylo zahaleno tajemstvími a legendami. Možná to bylo i tím, že na zelených stoncích se tvoří bílé bobule připomínající perly. Výjimečné na jmelí je, že dozrává v prosinci, když nekvete a nedozrává takřka nic jiného. Do konce středověku bylo u nás jmelí v zimním období v podstatě jedinou zelenou rostlinou, protože tehdy byly naše lesy převážně listnaté.

Pro magické účely by se mělo sbírat buď o letním slunovratu, nebo šestý den po novu. Jmelí je magickým prostředkem proti uhranutí, blesku a nemocím. Podporuje a posiluje všechna kouzla, uzdravuje, chrání a přivolává krásné sny. O Vánocích se zavěšuje v domě a lidé se pod ním líbají na znamení míru a dobré vůle. Pánové mají pod jmelím políbit dámu, aby v novém roce neuschla. A na jmelí se tradičně nechává poslední bobulka, aby z domu neodešla láska.

Bude poslední adventní neděle, a tedy i poslední možnost věnovat svým blízkým větvičku jmelí. Správně se mělo jmelí věnovat už v sobotu, jeden den před posledním adventem. Po utrhnutí jmelí časem zežloutne a připomíná tak slunce a jeho životodárnou sílu. Jmelí zavěšené v domě přináší dovnitř štěstí a lásku, ochraňuje proti čarodějnicím a zlým duchům a také proti ohni. Čím více má bobulek, tím více štěstí přináší svému majiteli. Jeho kouzelná moc se zvyšuje, pokud je jmelí darováno, ne zakoupeno.

Prvním národem na našem území, o němž existují písemné zprávy, byli Keltové. Prvním národopiscem byl vlastně Julius Caesar, který ve své knize Zápisky o válce galské během svého tažení do Galie (dnešní Francie) popsal jejich zvyky. Díky starořímským autorům tak víme, jak Keltové slavili zimní slunovrat a období kolem něj. S překvapením přitom zjišťujeme, že mnohé z jejich zvyků se zachovaly dodnes.

Zcela nepochybně keltského původu je zvyk zdobit o Vánocích příbytky jmelím. Jejich kněží (druidové) se v čase zimního slunovratu vydávali do lesů oblečení v rituální bílá roucha a rostliny uřezávali srpy určenými pouze k tomuto účelu. Věřili, že jmelí nepustí do stavení zlé síly, jeho lepivá semena také symbolizovala pouto mezi lidmi a zajišťovala, že se z rodin nevytratí láska.

Moderní věda potvrdila, že jmelí skutečně obsahuje celou řadu účinných látek, které se používají při léčbě celé řady nemocí včetně chorob srdce a některých forem rakoviny. Rostlina není parazitem, jak se mnozí domnívají, ale s hostitelským stromem má spíš symbiotický vztah, a tyto látky se v ní nacházejí jen v některých obdobích roku.

A Keltové dobře věděli, kdy. I když víme, odkud zvyk zavěšovat jmelí pochází, je kolem něj stále mnoho nejasného. Podle antického spisovatele Plinia se jeho trhání neřídilo přímo podle slunovratu, ale byla k tomu určena noc posledního úplňku před ním. Z keltské tradice přešel do křesťanské společnosti zřejmě ve Velké Británii a k nám se dostal s velkým zpožděním a přes Německo patrně až na přelomu 19. a 20. století.

Keltského původu je pravděpodobně také tvrzení, že kdo se na Štědrý den postí, uvidí zlaté prasátko. Divoký kanec byl posvátným zvířetem Keltů. Není dokonce vyloučeno, že od nich pochází i vánoční stromek s dárky. Podle některých autorů Keltové nosili dárky duchům přírody pod vybrané stromy v lese.

Zdroj: Jan A. Novák

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES (Stará Šumava)

Foto: archiv autora

 

 

Komentáře

komentářů