ŠUMAVSKÝ ČAS ADVENTNÍ: Vzájemné vyměňování dárků se stalo projevem přátelství a lásky k bližnímu
Vánoce jsou dobou, kdy se všichni vracíme domů ke své rodině, vychutnáváme si výborné jídlo a těšíme se na to, co nám Ježíšek nechal pod stromečkem…
Lidé na Šumavě se v 19. století těšili na příchod Vánoc dlouhé týdny a vůbec jim nevadilo, že peněz je poskrovnu a vánoční dárky, které nadělí Ježíšek, budou nejspíše velmi potřebné věci, které by se tak jako tak musely koupit.
Vzájemné vyměňování dárků se stalo projevem přátelství a lásky k bližnímu. Dárky se začaly společně rozbalovat v okamžiku, kdy se na nebi rozsvítila první hvězdička. Tímto zvykem se vzpomínalo na betlémskou hvězdu, která na nebi zářila v době narození Ježíška. Dříve nebyly Vánoce ani tak o dárcích, jako spíše o vzájemné lásce a přátelství, radosti a pocitu sounáležitosti v rodině, která se sešla ke společným oslavám pod rodným krovem.
O Štědrém večeru není v našich zemích snad nikoho, kdo by s napětím neočekával příchod Ježíška, nesoucího vánoční dárky všem lidem dobré vůle. Nadělování dárků o Vánocích má svůj původ již v legendě o narození Ježíška. I jemu lidé nosili vše, co zrovna měli, aby pomohli Svaté rodině. Smyslem vánočního obdarovávání by měla být radost nejen z toho, že dárky dostáváme, ale především z toho, že je darujeme. Jde o projev přízně, úcty a lásky a o snahu připravit blízkým krásné překvapení.
Většina našich vánočních a štědrovečerních zvyků má kořeny až v 19. století. Patří k nim i zvyk dávat si na Štědrý den dárky. Vychází z Nového zákona, konkrétně ze zmínky o kadidle, zlatě a myrze, které přinesli Tři králové jako dary narozenému Jezulátku. Ve středověku se drobnostmi (jídlo, šaty, malé peníze) přilepšovalo chase a žebrákům.
V 19. století potom začali bohatí měšťané zdobit stromečky jako připomínku ukřižování, obdarovávat své děti a věnovat si dary i mezi sebou. Předtím dárky o Vánocích dostávalo běžně jen služebnictvo a domácí chasa jako přilepšení k celoroční mzdě. Dárkem pro ně bylo často ošacení, jídlo nebo drobné finanční částky.
Lidé věřili v magickou moc dárků. Proto děti a mladí lidé dostávali červená jablíčka (zdraví, síla a dlouhověkost), ořechy (moudrost a zralost) a sladké perníky (radost a slast mládí). Mládenec nebo panna dostávali obvykle nějakou ozdobu (štěstí a bohatství). Dítě starší dvanácti let dostávalo každý rok stříbrnou či zlatou minci, jež se o půlnoci uschovala. Dospělí si nadělovali lahve s vínem, sladkosti a kandované ovoce (sladký život), magickým dárkem byla purpurová látka se zlatou či stříbrnou nití (vitalita, dostatek lásky i rodinného tepla), vonná mast či voňavka (sláva, štěstí a mnoho krásných chvil). Dárky se dávaly také žebrákům nebo tulákům bez domova, kteří v době křesťanských svátků zaklepali na dveře bohatších domácností.
Co se týče předvánočních nákupů, nedostávalo se nejen ryb, ale kupříkladu i kvasnic potřebných na vánočkové těsto, místo čaje a kávy byly k dispozici jen náhražky. Dobové novinové inzeráty dokládají, že se sladkosti o Vánocích přece jen na trhu objevily – nabízely se fondány, karamely, větrové a sladové bonbony. O rok později nebyla hospodářská situace o mnoho lepší. Psal se rok 1919, drahota stále stoupala, propukaly hladové bouře, stávkovalo se za vyšší mzdy a demonstrovalo se proti “keťasům” a lichvářům.
Snad každé prvorepublikové dítě našlo někdy pod stromečkem plyšového medvídka. Jinak dětem samozřejmě Ježíšek nosil nezbytné praktické dárky – prádlo, rukavice, čepice, šály a svetry, děvčatům navíc ubrusy, cíchy a ručníky do výbavy. A pak také knížky, ty uvádělo mezi vzpomínanými vánočními dárky mnoho pamětníků, kteří prožívaly Vánoce za první republiky.
Dárkem, který nacházeli pod stromečkem jak kluci, tak děvčata, byly sáňky. Ale i ty podléhaly módě. Na počátku třicátých let byly nejvíce v kurzu takzvané rohačky. Ale pozor, musely být “pérované a z javorového dřeva,” největším hitem pak byly ty, které měly volant. Mnoho dětí nacházelo pod stromečkem také brusle, i když se většinou jednalo pouze o tzv. šlajfky, které se připevňovaly na boty. Oblíbeným dárkem bylo rovněž loutkové divadélko, to se nacházelo v mnoha prvorepublikových domácnostech a bavily se jím nejen děti, ale i dospělí, což bylo jistě dáno i tím, že neexistovala televize. Dalším vítaným dárkem pro dlouhé zimní večery byla stolní hra Člověče nezlob se! To se u nás pod názvem Ludo rozšířilo právě za první republiky.
Ve dvacátých letech se na trhu objevuje i stolní hra, která má dětem pomoci poznat lépe rodnou zemi: Cestování Československou republikou. Populární byly i dřevěné kostky, z kterých se skládaly obrázky. Většina lidí však nacházela pod stromečkem levnější nadílku: ženy často dostávaly látku na šaty nebo boty, muži doutníky, tabák, peněženku nebo láhev alkoholu. Ve městech přetrvával v souvislosti s vánočními svátky zvyk známý ještě před první světovou válkou: darování snubních prstýnků mezi snoubenci.
Dnešní nakupování dárků připomíná hysterické skupování odpustků ve středověku, jako bychom si drahými dárky a tunami jídla i pití zbavovali zodpovědnosti za vlastní hříchy. Zapomněli jsme totiž příliš rychle na hlavní odkaz zimního slunovratu, který byl, a doufám, že pro mnoho lidí stále je, poselstvím a symbolem pokračující přátelské pospolitosti pro další období.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora