BLUDIČKY U ZÁBLATÍ: Lidovou pověst ze Šumavy převyprávěl pro naše čtenáře Jan Ziny Vávra

Na blatech, mokřadech, bažinách a slatích se po celé Šumavě objevovaly bludičky. Byla to namodralá studená světélka, která mihotavě tancovala nad hladinou a v jejím okolí. Říká se, že jsou to duše nepokřtěných dětí, duše čarodějnic a duše utopených v močálech, co se nemohli před smrtí vyzpovídat ze svých hříchů. Bludičky často svádí neopatrné poutníky, kteří sešli z cesty, k sobě do bažin. Kdo k nim ale bývá slušný, toho i odmění. Říká se, že plamínek bludiček tancuje nejvíc nad zlatým pokladem.

Podzim na Šumavě bývá krásný, slunečný, plný barev. Děti za vsí pásávaly dobytek a při tom tropily kdejakou neplechu. Hlavně Jeník, syn košíkáře Wenclíka, byl pěkné kvítko, hotov vždy provést kdekomu škodolibost. Snad proto, že byli chudí a sám býval často terčem posměchu, hlavně starších dětí. Jednoho dne právě na té louce u řeky hrály děti na slepou bábu a Jeníka s jeho sestrou Adélou mezi sebe nevzaly.

„Jdi pryč, smrdíš, košíkáři,“ křičel na něj nejstarší Joseph.

„Běž si hrát s potrhlou Gertou. Mezi nás nechoď, nebo dostaneš výprask,“ tak a podobně na něj volali ostatní.

Jeníkovi bylo jako vždy do vzteku a do pláče. Vzal sestru za ruku a hrdě kráčel pryč. Děti se vrátily ke své hře a už si jej víc nevšímaly.

„Počkej tady,“ řekl Jeník Adélce a nenápadně se vrátil, a aby se trochu pomstil za příkoří, odvázal první kozu, kterou uviděl. Ještě ji šlehl proutkem, aby ji odehnal. Potom spokojený, že vytrestal společnost hrajících si dětí, šel s Adélkou domů.

Blížilo se klekání a děti se chystaly z pastvy domů. Zjistily, že Emilce chybí koza. To nebylo nic divného, každou chvíli se někomu odvázal nebo utrhl dobytek, a tak se vespolek daly do hledání.

„Koza, koza, kde jsi?“ volaly a pískaly, ale koza nikde. A to už zvonilo klekání a děti utíkaly rázem všechny domu, protože by jinak byly bity. Emilka domů bez kozy nemohla, a tak hledala sama. Zatoulala se až do mokřin a tam uslyšela kozu mečet. Najednou kolem Emilky bylo mnoho světýlek. Velkých a jasných, ne něco jako malí broučci, to ne. Velká světla to byla a zářila namodrale. Stále poskakovala tam a sem. Emilka pozorovala tu hru světýlek, ta ji lákala, aby šla blíž. Koza ale nevydržela, začala strašně mečet a utekla, Emilka se vzpamatovala a běžela za ní.

„Stůj, stůj, ty kozo. Kam utíkáš?“

Snášela se tma. Emilka se bála, a možná se bála i koza, protože zůstala stát a Emilka ji tak mohla chytit a jít konečně domů. Před vsí potkala tatínka, který ji šel hledat. Huboval ji, že se toulá.

„Tatínku, ale koza se mi utrhla a utekla na močál,“ vysvětlovala se slzami na krajíčku.

Tatínek ji vzal za ruku a konejšil: „Tak nebeč, holka moje. Koza je pěkná potvora. Ale kdybys ji hlídala, tak se neutrhne, to pro příště. A ty ses nebála, hledat kozu sama?“

Emilka se uklidnila, když viděla, že se už tatínek nezlobí a začala mu vyprávět o světýlkách. Tatínek se lekl a hned ji vysvětlil, že se tam nesmí více přiblížit, protože světélka lákají lidi k sobě a ti se pak utopí a stanou se jedním ze světélek.

Emilka ale byla děvče velmi, velmi zvědavé, a znova se vydala za světélky. Bála se jít moc blízko, jejich hru jen zpovzdálí sledovala, kozu přivázanou k ruce, protože koza si světélek nevšímala. Emilka si myslela, že ji koza vytáhne, kdyby zapadla do mokřin. Chodila tam často. Pozorovala hru světélek. Ta si na její přítomnost zvykla a chodila k ní blíže a blíž. Emilka jim zpívala, vyprávěla o svém dětském životě, problémech a přání. Dokonce jim nabízela i chléb, drolila ho na kraj mokřiny a lákala světélka na drobečky jako havěť. „Na, na, puťa, puťa, na. No vem si.“

Jednou se ztratily děti košíkáře. Lidé je naposledy viděli právě u mokřin. Celá vesnice je šla hledat. Podzimní vítr byl studený a honil mlhu a kapky deště po kraji. Už se hodně sešeřilo, když chlapi z vesnice s loučemi vyrazili do mokřin. Emilka vyběhla také, tajně, k mokřinám, ke svým světélkům. Drobila jim chléb a hodně prosila. Prosila světélka, aby nebrali život těm dvěma dětem, Jeníkovi a Adélce. Najednou před ní stála divná paní, celá průhledná s divnýma očima, postavu měla zahalenou do mlhy a i vlasy kolem ní vlály jak chomáčky mlhy. Pootevřená ústa nemluvila, přesto Emilka slyšela její hlas. Divný hlas, jak by vítr ševelil a voda zurčela, tak zněl ten hlas a říkal:

„Emilko, mládě lidské. Ty dvě malé lidské bytosti ještě nejsou ztracené, ale musíš s námi jednu noc tančit. Máme tě rádi, Emilko. Pojď do kola.“

Emilka se zprvu chtěla bránit, ale nakonec podlehla. Dala se do tance se světélky. Ta kolem ní létala, usedala na paže na hlavu. Nepálila, byla docela studená. Emilka se s nimi honila. Světélka pak kolem ní udělala kruh a Emilka jím různě prolézala. Ani si nevšimla, že je hlouběji a hlouběji v mokřinách.

Najednou zazněl silný hlas.

„Holka, stůj. Ani krok. Slyšíš. Ani krok, povídám.“

K Emilce dopadl silný provaz.

„Chyť se toho provazu a moc se nevrť, ať nezapadneš hlouběji. Tak dělej holka.“

Emilka s hrůzou zjistila, že je po kolena v močále. Lekla se a začala se třást, chtěla brečet. Ten hlas ji ale stále nakazoval, co má dělat, a tak to dělala. Chytila se provazu a pomalu, pomalu se šinula k okraji, na pevnou zemi.

„Co tady pohledáváš a čí pak seš, dítě nešťastný. Vždyť ses mohla utopit.“

„Já jsem, já jsem prosila světélka, aby pustila Jeníka s Adélkou.“ Rozbrečela se přeci jen Emilka.

„Ty jsi malá Zachlingerů, že jo? Táta s mámou mají nervy nadranc. Ty dvě nezbedné děti jsme objevili ve břízkách kus odtud. Cele ubrečené a prostydlé. No, jako ty. Co vás to napadlo hrát si v mokřinách? Zasluhujete pořádný výprask. Vždyť jste se mohli utopit, hlupáci.“

Ten hlas patřil jednomu z hledajících chlapů z vesnice. Sundal kabát, zabalil do něj Emilku, vzal ji za ruku a vyvedl k Záblatí.

Jan Ziny VÁVRA