DIVOKÝ HON: Pověst ze staré Šumavy převyprávěl pro naše čtenáře Jan Ziny Vávra

Pověst: I duchové, děsové a běsi, nemrtví, neživí a démoni, prostě ta cháska, co je mezi peklem a nebem, buď proto, že se tak narodili, nebo je někdo stvořil, či je někdo proklel, anebo za trest, ale i tyhle bytosti si rády dopřávaly lovu. Jednou za čas někdo z nich uspořádal štvanici, honbu, hon. Štvanou zvěří bylo vše živé. Zvířata, ptáci i lidé.

Divoký hon začíná v kraji zvednutím povětří. Těžké mraky zatáhnou oblohu, setmí se a hučí vítr, ve kterém se ohýbají koruny stromů. Zavane chlad. V lesích se strhne hrozný hukot, křik a hluk. Je slyšet zvuk rohů, povyk honců, křik lovců, štěkot psů, střelbu, třískání holemi, ale nikdo není vidět. Je slyšet dusot koňských kopyt, jejich ržání. Je cítit touhu lovců po úlovku, touhu po krvi. Je slyšet dusot pronásledované zvěře, je slyšet její zrychlený tep a je cítit její strach.

Dochází k tomu za dne i za noci. Mezi honci jsou různé bytosti doprovázené psy, ale i kočkami a medvědy. V čele honu vždy jezdí bytost vévodící v kraji ostatním. Je jen málo lidí, kteří honbu viděli, ještě méně je těch, kteří se jí účastnili a je jen pár, co to přežili.

Na Šumavě jezdil divoký jezdec celý v černém, s černým kloboukem vraženým hluboko do očí, na velkém černém koni s ohnivýma očima, býval doprovázen dvěma obrovskými černými psy.

V jedné vesničce na úpatí hory Boubín žilo děvče. Jmenovalo se Helena. Byla to pěkná dívka, skoro na vdávání, ale žádného mládence neměla. Tatínka ztratila ještě jako batole, kdy ho v lese zavalil strom, a maminka zemřela, když jí bylo deset let. Pocházela ze samot, chaloupek rozstrkaných po kraji, ale od té doby, co byla sirotek, vyrůstala u kmotra ve vsi. Kmotr měl ženu a dvě vlastní děti, staršího Francka a mladší Annu. Helenu ani nevnímal. On vůbec málo vnímal, buď pracoval na poli, nebo pytlačil v lese. Co upytlačil, prodával hned po hospodách, a co utržil, hned taky propil. Doma se zdržel málo kdy. Nebylo divu. Jeho žena byla tuze zlá a hašteřivá. Helena neměla na růžích ustláno. Od rána byla zapřažená a točila se v jednom kole. Starala se nejen o dobytek a havěť, ale i o domácnost, zatímco kmotrovo děti se poflakovali po vsi a dělaly Heleně samé naschvály.

Tak uteklo půltuctu let. Z Heleny bylo krásné děvče a navykla si po zimě chodit večer ke studánce pod les. Byl tam klid a krásný výhled. Nejprve se opláchla a pak pozorovala svůj obličej ve vodní hladině, učesala si vlasy a různě se na sebe šklebila.

Jednoho večera zjistila, že se na ni dívá z hladiny někdo jiný. Nebyl to její obličej. Byla to tvář hezkého jinocha, ale měl strašně smutné oči a úsměv. Helena se nejdřív polekala. Rychle se otočila, ale za ní nikdo nestál. Nahnula se znovu nad studánku a ta tajemná krásná tvář tam byla zas.

„Smutné oči, smutný úsměv. Ale krásný. Kdo pak jsi. A jak to, že na mne koukáš ze studánky? Jsi nějaký duch?“ lekla se. Rychle se pokřižovala a chtěla odejít. Mrazivění ji přejelo přes záda. Ale, přeci jen se ještě jednou podívalo do studánky. Byla tam, ta tvář. A ty smutné oči. Nechalo se z nich ale vyčíst:

„Neodcházej, prosím. Se mnou jsi v bezpečí. Důvěřuj mi.“

Helena si dodala odvahu. Přeci jen byla statné děvče a na strašidla mnoho nevěřila. Ale tohle bylo zvláštní.

„Kdo jsi? Já jsem Helena. A jsem asi úplně pomatená, když tady mluvím se studánkou. Zdáš se mi?“

Odpovědí bylo ticho a jen ten smutný úsměv. Ale z těch očí zářilo potěšení, že poznali Helenu. Protože se slunce chystalo zapadnout, Helena se rozloučila a utíkala domů.

Druhý den přišla zas a ta tvář ji už čekala. Na okraji studánky objevila Helena lesní jahody navlečené na stéblu trávy.

„To je pro mě?“

V očích vyčetla odpověď. „Ano“

Helena si na tichého tajemného společníka zvykla. Vyprávěla mu svůj příběh, občas si postěžovala na jednání kmotrovo ženy, na protivnost kmotrových dětí, jejich lenost. Celý den se vždy těšila na tu chvilku u studánky. Těšila se na tu hezkou tajemnou tvář, na ty vlídné, i když smutné oči.

Jednou večer zůstala Helena doma sama. Kmotr byl v lese, nebo v hospodě, jeho žena s dcerou Annou někde na návštěvě a jejich syn ve městě u kamarádů. Na nočním stolku v ložnici kmotra a jeho ženy ležel nádherný kostěný hřeben vykládaný perletí. Heleně se velmi líbil. Vzala jej do ruky, posadila se před zrcadlo a začala se česat. Viděla svůj obraz v zrcadle, ve skutečném zrcadle, ne ve vodní hladině studánky. Hřeben lehce klouzal jejími dlouhými vlasy. Najednou se otevřely dveře a v nich stála Anna.

„Co tady děláš? Mami, mami, Hela si češe vlasy tvým hřebenem. Mami, ona tady krade!“

„Cože? Co tady děláš, ty cuchto?“ skočila do ložnice panímáma a velkým políčkem srazila Helenu ze stoličky na zem. Chytila ji za vlasy a táhla z ložnice po zemi do sednice.

Helena se sebrala z podlahy, oči plné slz a duši přeplněnou zoufalstvím.

„Já se omlouvám, prosím, odpusťte mi, panímámo.“

„Pamatuj si, tam bez dovolení nesmíš. Ty nesmíš nikam, jen do sednice a do chlíva. To si pamatuj. To nám tvoje nebožka máma nasadila pěkné kukaččí vejce, ty nevděčnice.“

„Maminku si do úst neberte, nemůže za to, že zemřela. I to mi vyčítáte? Já jsem sem nechtěla.“

Helena s pláčem utekla do své komůrky v podkroví. Ráno se nechtěla ani ukázat, chtěla trucovat, ale snad zodpovědnost za zvířata, či strach z kmotrovy ženy ji nedal a přece jen vstala a šla plnit své povinnosti.

Před večerem se zase vypravila ke studánce. Rozpustila si vlasy, omyla tvář a chtěla se učesat a v tom ji padl zrak na překrásný hřeben, podobný tomu, co měla panímáma. Rychle se podívala do studánky a hledala v ní tu tajemnou tvář. Byla tam. Stále stejný smutný úsměv a smutné oči a v nich pochopení a žal nad Heleniným osudem.

„To je pro mě? To je můj hřeben?“

Tvář se jakoby usmála o nepatrný kousek víc. Helena se učesala, ještě jednou poděkovala a pospíchala domů. Jen se vzdálila od studánky, hřeben se proměnil v kousek větvičky a pár rybích šupin. Helena si povzdechla. Pochopila, že všechno je jen přelud.

Zdržela se o trochu déle. Slunce již zašlo, když se vrátila domů. Hned ve vratech se do ní pustila kmotrova žena.

„Kde se loudáš, ty couro. Kde jsi byla. Kdo si myslíš, že za tebe bude dělat práci? To by tak hrálo, živíme tě, šatíme a ty budeš jen tak zbůhdarma zevlovat? No, tak kde jsi byla?“

„Byla jsem se jen projít a potěšit se u studánky.“

„Tak, u studánky. Tak si pamatuj, že ode dneška nesmíš na krok. A teď hybaj uvařit nějaké bylinky, Franckovi bolí břich.“

Helena připravila odvar z bylinek a nesla jej do Franckova pokoje. Francek ležel na posteli a nezdálo se, že by na tom byl nějak zle. Helena mu podala hrnek.

„Na, tohle vypij, Francku. Pomůže ti to.“

„Víš, co by mně pomohlo? Kdybys mi dala obklad na hlavu.“

Helena se otočila, namočila a vyždímala hadr a chtěla ho dát Franckovi na hlavu. Ten ji ale chytil za ruce a strhl k sobě do postele. Chtěl ji líbat. Helena se bránila, chtěla křičet, ale bála se panímámy, tak se jen tlumeně dožadovala, aby ji Francek pustil, ale proti Franckově mužské síle nebylo úniku. Převalil se na ní, a ač mu do zad bušila pěstí, nenechal se odradit a jeho ruce jí bloudili po celém těle.

Ve dveřích se objevila panímáma přilákaná nezvyklým rámusem. Hned spustila strašný křik. Francek pustil Helenu, ta si hned urovnávala výstřih a stahovala vyhrnuté suknice. Cudně klopila oči a chtěla vyběhnout z pokoje. Kmotrova žena ji ale chytila a začal s ní cloumat. Občas přidala i nějaký pohlavek.

„Co to mělo znamenat. Tak tohle ne, holčičko. Tohle ne. Hanbinec doma nestrpím. To by tak hrálo. Seber se a táhni. Táhni z mého domu. Už jsi velká dost, když můžeš dělat takovéhle věci. Stůj, kam jdeš?“

Helena pro slzy neviděla, chtěla se schovat ve své komůrce, ale panímáma ji chytila za vlasy a táhla ven na dvůr a ze dvora do vrat.

„Nic ti tady nepatří, rozumíš? Nic ti tu nepatří. Všechno tady necháš a zmiz. Už se nevracej, ty, ty couro.“

Panímáma zavřela vrata a zaklapla závoru. Helena stála venku před stavením sama jen se svým žalem a pláčem. Ani nevěděla kam jít. Vlastně ani nevěděla, kam jde. Kroky jí vedly ke studánce. Ale byla už tma a ve studánce žádná tvář a tak bezmyšlenkovitě pokračovala pěšinou dál do lesa. Najednou se zvedl vítr. Zavanul podivný chlad. Rázem byla tma ještě černější. Helena cítila strach, ale ne jen svůj. Cítila strach, který šel z lesa. Přímo panický strach a ten strach rostl a přibližoval se. Uslyšela troubení rohů, výstřely, křik a dusot kopyt. Kolem Heleny se prohnal zajíc a za ním divočák a srny. Helena nebyla schopna jediné myšlenky. Byla ještě plná svého vlastního žalu a smutku a do toho tenhle strach. V tu se objevili velcí psi, obklíčili Helenu a zuřivě štěkali, cenili zuby a Helena odevzdaně s pláčem klesla na kolena, sepjala ruce k modlitbě, smířená s osudem.

Z lesa se vynořil houf lovců podivně osvětlených, snad měsícem, snad ta záře vycházela přímo z nich. V jejich čele jel na mohutném černém koni černě oděný lovec se širokým kloboukem, vraženým do čela tak, že nebyli vidět ani oči.

„Prrr. Stůůjjj!“ zastavil koně a zvednutou rukou celou společnost divných postav, některých na koních, jiných na vlcích, někteří opěšalí. Šel z nich strach. Vanul z nich chlad.

Černý muž zvolal zvesela na společnost.

„Hejj bratři, dneska budeme lovit onačejší maso. Nu dívko, utíkej, dopřej nám potěšení z lovu.“

Helena byla strachy bez sebe. Klečela a myslela jen na Pannu Marii, ke které se modlila. Jeden z honců seskočil z koně a postavil se před dívku. Vzal ji za ruce a pomohl ji postavit. Sejmul si kápy, která mu clonila obličej, a zahleděl se do Heleniných očí. Dívka poznala tajemnou tvář mladého jinocha ze studánky. Trochu se jí ulevilo. Alespoň se přestala třást. Pocítila úlevu, ale obavy se nezbavila.

„Pane,“ zvolal hlasitě na černého muže.

„Pane, ušetři tuto dívku. To je má prosba a to je mé přání.“

„Ho ho hooo, můj mladý příteli. Znáš přeci zákony lovu. Lovíme vše co je živé. Není tak pravda bratři?“

Společnost se ozvala hlasitým souhlasem. Z jejího středu vyšla divná žena ve vlčí kůži, na hlavě jelení paroží. Když promluvila, slova se přímo zařezávala do kůže, jak silný mráz.

„Leda by náš mladý přítel pojal tuto dívku za svoji ženu. Pak by se stala jednou z nás.“

Černý lovec se s nepředstíraným zájmem otočil na jinocha.

„Nuže příteli? Dopřeješ nám potěšení z lovu, či svatební hostinu?“

Mladý hoch se otočil k dívce. Pomalu vzal její ruce do svých studených dlaní, smutně, ale mile hleděl do očí. V těch očích byla jediná otázka, vezmeš si mně? A zároveň v nich dívka četla, postarám se o tebe. Věř mi.

Helena se uklidnila, zpomalil se jí dech a už dokázala uvažovat. Neztratí nic, než bití, hladovění a ponižování. Získá přízeň mladíka, který se jí líbí a kterému se chodila svěřovat tolik měsíců ke studánce. Usmála se.

„Ano, vezmu si tě za muže.“ Vykřikla vesele a vrhla se do jeho pevné náruče. „Už jsem nedoufala, že jsi skutečný. Můj milý.“

V tu chvíli se rozezněli rohy a polnice, lovci vískali a vyhazovali klobouky do vzduchu. Mladík vzal svoji milou do sedla a hon pokračoval.

Po Heleně, která se nevrátila domů, po té bouři co se přehnala krajem, ani po několika dnech, pár sousedů chvíli pátralo v blízkém i vzdálenějším okolí. Nenašlo se ani stopy. Začalo se říkat, že utekla od kmotra a jeho zlé ženy. Hodní lidé říkali, že to měla udělat už dávno. Kmotr s rodinou říkali něco o nevděčnici. Ať tak nebo tak, jeden sklářský pomocník vyprávěl, že ji viděl rozesmátou na ohnivém koni uprostřed divokého honu, který ho zastihl za Třeštilkou, když se vracel z Vimperka na Michalovu huť. Už, už na něj prý mířila puškou a už, už ho chtěla složit, ale přeci jen ho poznala. Zarazila svého hrozivého psa, kývla mu na pozdrav a se zavýsknutím vyrazila štvát jinou zvěř. Ale kdo by mu věřil. Divocí honci přeci loví všechno živé.

Jan Ziny VÁVRA