ČTENÍ POD LAMPU: Tajemný pařez – šumavskou lidovou pověst převyprávěl Jan Ziny Vávra
Jednou přešla Šumavou dlouhá krutá zima a na samotách pod Boubínem již nebylo čeho jíst. Poslední zrno a brambory co měli, muselo do země, aby se urodilo a plodů ještě nebylo. Chlapi zkusili štěstí u sedláků a ve mlýně, ale ti jen využili jejich bídy a za celodenní práci na polích jim dali jen mizerný groš. Za ten ale mnoho nekoupili, protože ceny z jara, kdy bylo všeho nedostatek, hodně povyrostly. Stačilo to jen tak aby nekručelo v žaludku.
Neštěstí se ale přihodilo na jedné samotě. Chalupník, co zde žil, si v lese těžce pochroumal nohu, nemohl tedy do práce. Doma dvě děti a žena čekala třetí. Dlouho, předlouho přemítal chalupník co počít. Nevěděl jak rodinu zaopatřit. Nebýt dobrých sousedů, již by dávno mřeli hlady. Ale sousedi na tom byli stejně bídně jako oni a jemu se příčilo neustále spoléhat na jejich dobrotu a žít na dluh. Rozhodl se tedy, když se trochu vzmohl, že půjde dělat do skláren. Práce byla těžká a daleko. Kolikrát musel přespat v seníku, aby stihl práci druhý den. Pohromou pak byla zpráva, že majitel sklárny začne propouštět. Chalupník byl mezi prvními. Loudal se domů s tou zlou novinou. Často se zastavoval a posedával, aby si mohl zanaříkat.
Najednou se před ním objevila na sluncem zalité kamenité mezi malá průsvitná panenka.
„Co tak naříkáš, člověče. Jaké trápení tíží tvoji duši.“
Chalupník ji o všem pověděl.
„Pomohu ti, ve tvém trápení, když mi slíbíš, že se podělíš i s ostatními. Dokud budeš myslet na druhé a nejprve se s ostatními podělíš, najdeš každý den v tomto pařezu dostatek jídla. Nikomu o tom ale nemluv.“
Panenka zmizela a na jejím místě se objevil starý trouchnivý pařez. Chalupník nejprve mnul oči, protože si myslel, že v poledním sluníčku usnul a vše se mu jen zdálo. Ale když se nad pařez naklonil, ovanula mu nos chlebová vůně. Vsáhl dovnitř a vyndal odtud pecen chleba.
Víc nepřemýšlel a utíkal domů. Za lesem potkal sousedku a pamatujíc na slova té panenky, jí polovic chleba odlomil. Jen sousedka zmizela, chléb dorostl. Takhle obešel samoty a až doma, kdy se do chleba zakousl on a jeho rodina chléb přestal dorůstat.
Na další den byla v pařezu konvička polévky. Pak uzlíček koláčů a tak dál a tak dál. Každý den našel v pařezu chalupník nějaké jídlo, o které se poctivě rozdělil se sousedy. V těch časech již neměli hladu, ale nic netrvá věčně. O podivném a rozdavačném chalupníkovi se začalo mluvit a doslechl se o něm i Baráček. To bylo takové budižkničemu. Dělal, co se dalo a nejraději nic. Bloudil Šumavou, sem tam s něčím pomohl, sem tam něco ukradl. Řekl si, že když ten chalupník živí samoty, mohl by dostat i on. Jednoho dne se objevil a právě pod tím lesem, ze kterého chalupník dary vynášel.
„Pozdrav Pánbůh, chalupníku. To je vůně, co se od váz line. Žaludek mi říká, že nesete čerstvý chléb.“
„Máš pravdu, dám ti kousek, abys žaludek uklidnil.“
Chalupník odlomil kousek chleba Baráčkovi a chtěl jít dál, ale tulák na něj hned, že prý tak dobrý chleba ještě nejedl a kde prý ho vzal. Chalupník se vymlouval, že prý pomohl sedlákovi na druhé straně kopce a selka mu za odměnu ten pecen darovala. Tulák mnoho nevěřil, ale byl spokojen. Na druhý den tajně sledoval chalupníka hned ráno, a ten ho nevědomky dovedl až k pařezu. Chalupník zabalil do šátku trochu koláčů, co vyndal z té lesní spíže a vydal se k domovu. Tulák počkal, až odejde a pak se vrhl na ten pařez. Nic nenašel, ale umínil se, že přijde věci na kloub. Proseděl v lese celou noc, ale k pařezu žádný tajemný dárce nepřišel a chalupník přesto vyndal z pařezu bochník chleba. Další den tulák na chalupníka nečekal a hned ráno se k pařezu vydal a světe div se, našel tam hrnec kaše. Pustil se do ní a dobrou polovinu snědl. Pak uslyšel chalupníka, a rychle zmizel v křoví.
Chalupník došel k pařezu a kouká. Tam hrnec kaše, ale je nějaký poloprázdný. No co, dlouhou nepřemýšlel, vzal kaši do rance a pelášil k domovu. Začal obcházet sousedy, ale hned u prvních dveří se podivil. Odlil jim polovinu kaše, ale ta nenabila. Když pak u druhých dolil zbytek, byl hrnec prázdný. Tuze se tomu podivil a šel domů. Toho dne šli spát hladoví.
Další den se ráno tulák Baráček vrhl k pařezu a tam nebylo nic. Prohrabával trouch sem tam, ale nenašel ani drobek. A chalupník co přišel po něm, nenašel taky nic. Vracel se domů smutný, ale přesto v duchu té panence děkoval, že je podporovala jídlem až do léta. Za chvíli začnou žně, vyberou se brambory. Dokonce si mohli i kozu pořídit, protože ušetřili za jídlo, takže špatně se jim nepovede.
Když přicházel k domovu, již ho sousedky vyhlíželi, ale on jim nic nenesl. Zato jim vyprávěl tuhle pověst a jim nezbylo než uvěřit.
Jan Ziny VÁVRA