CESTOVATELSKÝ DENÍK JANA STAŠE: Palcem na Balkán-1. část

Blíží se léto a s ním i každoroční touha cestovat. Letos bych toho chtěl stihnout opravdu dost, proto mě napadá myšlenka na první cestu hned, jak to bude možné, čili po státnicích. Samotnýmu se mi ale jet nechce a můj stopový kolega má spoutu práce, a tak hledám spolucestovatele. Netrvá to dloiuho a už se domlouvám se spolužákem z tropů. Kam vyrazíme? Mám v plánu navštívit svého kamaráda z Německa, kterého jsem potkal v Laosu. Teď si vzal Srbku a žije s ní v Bělehradě. Cílovou destinací bude tedy prozatím Bělehrad. Petr souhlasí a my už  den po úspěšných státnicích stojíme na hlaváku, kupuje poslední potřebné věci a vyrážíme metrem na Kačerov, odkud jdeme pěšky na benzínku, která už je jednou z posledních v Praze směr Brno. Je zajímavé, že všechna naše potencionální města začínají na B-Brno, Bratislava, Budapešť, Belgrade.

Nyní už stojíme na výjezdu z benzínky a poprvé vztyčujeme palec. Je to vždycky zvláštní pocit, ten první pokus o zastavení prvního auta. Po prá minutách stopování už vtípkujeme, že si kdyžtak postavíme stan tady, poněvadž nejezdí skoro žádná auta. Asi po půl hodině u náš přece jen zastavil mladý pár. Říkáme jim, že bysme rádi do brna, řidič se tak zadíval, a že jede do boleslavi, jestli to je po cestě. Trochu překvapeni mu říkame, že ne, ale nabízí nám tedy alespoň cestu na další benzinu, kde by mohl být stop lepší. Bereme a získáváme tak prvních 7 kilometrů z naší cesty.

Další benzinka už vypadá lépe a asi za deset minut už na nás křičí přibližně třicetiletý chlapík se slovenským přízvukem, kam, že to jedeme. Sice nejede až na slovensko, ale vezme nás k Třebíči, což opět bereme a nasedáme. Chlapík jen poznamená, že si ještě musí ubalit a tak chvíli čekáme a vyměňujeme si cíle cesty. Vedle řidiče sedí kdosi mluvící anglicky, později zjišťujeme, že je to jeho asistent při natáčení promo videí, který je tu na erasmu ze Španělska. Asi po 5ti km ucítím závah trávy. Chlapík si předtím nebalil cigaretu. Následně se dozvídáme, že jedou točit reportáž o jakémsi areálu u Třebíče. Točit bude dronem, což může být velice zábavná práce. Čas rychle utíká a my už vystupujeme na benzince před výjezdem na Třebíč. Benzinka vypadá dost skromně. Jen pár kamionů a stejný počet policejních aut. Opět přemýšlíme, kde tady postavíme stan J Asi po půl hodině k nám přichází zarostlý chlap a s cigaretou v puse se ptá, kam valíme. Dáváme se s ním do řeči, až z něj nečekaně vypadne, že nás hodí někam k Brnu. Záchrana.

Zdání klame. Nikdy bych nečekal, že takovýhle skromně vypadající skladník z nějaké horní dolní bude mít tolik zážiztků a znát tolik zajímavjech lidí. Vypráví nám svoje cesty a plány. Za týden letí na líbanky na Kubu. Nejvíc mě ale zaujímá příběh o jakémsi Pavlu Kneblu z Tiché, který před pár roky sbalil rodinu a vyrazil na oslech do Rumunska. Vážně. Na oslech. Nevěřím tomu a podotýkám, že si to musím vygůglit. Už jsme v Brně, ale Pepovi se naše cesta tak zalíbila, že nás veze až na výpadovku do Blavy. Paráda. Děkujeme mu, fotíme se a už nhledáme místo pro další stop. Jde to zatím docela dobře. Bylo by fajn dostat se alespoň za hranice. Netrvá to dlouho a zastavuje nám obrovská černě matná Toyota s korbou. V kufru vidím flintu, takže nejspíš myslivec. Pán kolem padesátky. Prý jede do Malacek, asi 30 km za hranice. Po chvíli se rozpovídá a my zjišťujeme, že snad neexistuje země, ve který nebyl či nelovil. Jeho nejcenějšími úlovky prý jsou: Medvěd kodiak, Los na kamčatce, jelen na Novym Zélandě a aljašský medvěd. Obdivujeme jeho zážitky, přičemž už projíždíme první hranice. 1. Malý cíl splněn. Vystupujeme na výjezdu z Malacek a asi druhé auto nám zastavuje. Opět cestovatelská mladá rodinka, kerá karavanem projela snad celou evropu. Vezou nás až za Bratislavu, což je velkým přínosem.

Moc se nedaří a tak si vymezujeme čas na studenou večeři v podobě chleba s paštikou a poté to jdeme ještě zkusit. Najednou zastavuje auto, které však v prostoru zadních sedaček veze kolo. Troch us podivem na nás anglicky mluvící mladík pokřikuje, že oukey, že to zařídí. Později zjišťujeme, že je to slovák, takže přecházíme z angličtiny do rodného jazyka. Prý si myslel, že jsme cizinci. V kufru prý veze právě koupený nosič na kolo, tak ho prý alespoň vyzkouší. Montujeme ho tedy na střechu a vyrážíme. Jede až za hranice s Maďarskem, kde si prý koupil barák, že je to levěnšjí než na slovensku. Opět další cestovatel, který prostopoval celou Evropu. Máme radost, jak se nám daří. Už se blíží sedmá hodina večerní, ale říkáme si, že to ještě chvíli zkusíme. Náhle nám zastavuje malé SUV s německou SPZ. Petr se tedy běží zeptat, co a jak a já nedočkavě čekám,co se bude dít. Auto však odjíždí  a já už, teď opravdu, hledám místo pro stan. Petr však přichází s tím, že se pro nás vrátí, že něco někde zapomněl. Přijde mi to divný, ale usedáme tedy ke stolu, večeříme a říkáme si, že když nepřijede, přespíme tady. Asi za 20 minut však opravdu přijíždí ono malé Suv. Následně se dozvídáme velice potěšující informaci, a sice, že to není Němec, ale Rumun  a jede až do Bukureště! Domlouváme se teda, že bysme vystoupili v Szegedua odtud už ráno jeli do Bělehradu. Super! Petr vzadu usíná a já s ním vedu rozsáhlé rozhovory takřka o všem. O politice, o náboženství, o rodině, o cikánech, o italech,o autech,.. dozvídám se spoustu zajímavých informací a zkušeností z jeho života. Před měsícem mu zemřel otec. Dlouho jsem si takhle s nikym nepopovídal. Byl hrozně rozumný a myslím si, že jsem si z jeho slov dokonce i něco vzal. On je rád, že nejede sám ,my jsme rádi, že jedeme. Nabízí nám, že nás vezme na nejlepší guláš v Maďarsku. Samozřejmě souhlasíme a asi po dvou hodinách cesty stavíme kdesi a on objednává. Přináší nám obrvskou mísu gulášové polívky, chleba, papričky, čili a smetanu. Musím uznat, že takhle dobrou „polívku“ jsem dlouho nejedl. Hrozně se přejídáme, zapíjíme to pivem a pokračujeme dál. Rozhovry opět pokračují, avšak je už cítit jistá únavu. Přece jenom už je půlnoc. Říká mi, že veze auto z Německa do Bukureště, a že má v plánu přespat nejspíš v Temešváru. Měníme tedy plán  a jedeme s nim. Zavezl nás až do centra, kde zastavujeme u parku a volíme to jako náš hostel. Beru si na něj kontakt a loučíme se. Značně unavení tedy vcházíme bránou do parku a takřka poslepu hledáme trochu skryté místo pro stan, stavíme a prakticky hned usínáme.

Probouzí mě pokřikující děcka a štěkající pes. Ještě se pokouším usnout, ale venkovní ruch mě nutí vstát. Budím tedy Petra a jdeme se podívat, kde to vlastně spíme. Všude kolem pobíhají lidé a projíždí další na kolech. Rychle tedy balíme stan a přesouváme se k lavičce, kde vaříme čaj a pojídáme chleba s vysočinou. Máme radost, že jsem už tak daleko. Máme čas, tak si půjdeme projít město. Po pár krocích zjišťujeme,že to asi nebude ledajaký park. Lesík se totiž mění v krásně upravenou travnatou část. U další brány už si čteme nápis Botanical Garden a chápeme, kde jsme vlastně spali. S úsměvem na tváří opuštíme botanickou zahradu a jdeme do města. Uznáváme, že cesta byla velice úspěšná a těšíme se na další zážitky….

Text a foto: Jan STAŠ