STARÁ ŠUMAVA: O posvícení všechno to voní
Zatímco v létě věnovali lidé maximum svého času práci na polích, s přicházejícím podzimem pracovní úsilí pozvolna utichalo a nahradily jej zábavné i gastronomické kratochvíle. Podzimní krajinu posvícení rozezvučela hudbou, lidé vířili v tanci a stoly se prohýbaly pod nezvyklým množstvím dobrot.
Za našich mladých let bývalo posvícení jako řemen. Odpoledne před posvícením přijeli světáci s ingršpílem (kolotoč)… Nejstarší světák odstranil, plachtu a naše království točilo se před námi: bujní oři v poskoku, zasněné laně v plavném kroku, korbičky, vozíky a mořské panny. Půl žena a půl ryba s ocasem… V ruce tyč a v prudké jízdě trefovali jsme do šajby. Byl to hrdina, šťastlivý odvážlivec, kterému se pod mistrnou ranou ozval výstřel, vyskočil ptáček! Přispěchal světák s praporkem, hrdina zastrčil jej obyčejně za holínku a jel jako vítěz zdarma ještě jednou dokola. Tím zuřivěji bodal jsem tyčí do vzduchu jako šílenec a ostruhami bodal jsem marně pannu k rychlejšímu letu. A potom už jediný útok na žaludek. V poledne husa, zelí a knedlík a buchet plná komora. Před obecním máje, muzikanti, chasa veselá. Od strýčka pětinku, od táty, od mámy taky. Pistolka v ruce, papírové kapsle v kapse. Myslím, že mi tenkráte už nic nescházelo…. (Rozkvět, obrázkový čtrnáctideník, 1927)
„O posvícení všechno to voní,
jak někde v apatyce.
Na všechny strany tlučou koření,
dělají jitrnice.
Tu voní koláče z pece,
tu zase jitrnice.
Kdo by nešel na posvícení,
ten by byl blázen přece.“
Posvícení bylo pro naše předky jednou z nejpříjemnějších částí roku. Rytmus střídání dní všedních se dny svátečními je příznačný pro každou kulturu. V tradiční lidové kultuře je tento celoroční cyklus svázán se zemědělstvím. Proto se opírá o řád přírody, spolu s ní vítá nový život v očekávané úrodě, oslavuje sklizeň a obřady usiluje zajistit zdar úrody v příštím roce. Každý sváteční den má svůj jasný obsah, svoji symboliku, a vyžaduje proto i určité jednání a chování. Projevovalo se ve vnější i vnitřní podobě počínaje svátečním oblečením, přes sváteční a pro určitou dobu charakteristickou stravou až po duchovní usebrání. Dodržet předepsané chování bylo žádoucí a nezbytné pro zdar smyslu svátku.
Jednalo se o jeden z nejoblíbenějších svátků prostého lidu, protože se oslavoval konec polních prací a lidé si konečně mohli odpočinout. Posvícenské hostiny dříve platily za jedinečnou společenskou událost, při které se scházelo celé příbuzenstvo. Hospodyně obesílaly koláči, místy označovanými jako „zvance“, veškeré příbuzné a kmotry, a to jak domácí, tak i přespolní. Pečivo se roznášelo v sobotu před posvícením, a to zvláště do vsí „přes pole“. V některých oblastech se při zvaní na hody přednášel také pěkně veršovaný vinš. Pozvání se navíc vždycky oplácelo, a tak hospodáři často putovali z jedné obce do druhé, kde se posvícení zrovna slavilo. Není divu, že bylo obžerství, návštěvy hodokvasů v sousedních obcích, zanedbávání bohoslužeb, marnotratnost, výtržnosti a uvolněné mravy mládeže i dospělých trnem v oku středověkých mravokárců a v pozdějších dobách také světské moci, která proti častým posvícením vydávala četná restriktivní nařízení.
Říkávalo se, že „peněz na posvícení je vždy dost, i kdyby po něm na sůl nebylo“. V domácnostech se připravovalo množství vybraných pokrmů a pečiva, z něhož dostávali výslužku zvaní hosté i domácí čeleď. Obřadní význam posvícenských pokrmů se ale vytrácel poměrně brzy, a tak koncem 19. století šlo spíše o hostinu podobnou ostatním význačným rodinným událostem. I přesto se však musely stoly prohýbat pod hojností různých jídel.
Byla to jedna z mála příležitostí v průběhu roku, kdy maso na stole chybět nesmělo, a to ani v chudých rodinách. Každý si podle možností vykrmil posvícenskou husu, kachnu nebo alespoň kuře, připravovala se také holoubata. Husí maso se o posvícení spotřebovalo beze zbytku. Tzv. „mladá husa“ byla vypraná uvařená střeva, obtočená kolem nožek, která se společně s hlavou, krkem a žaludkem podávala se sladkou omáčkou. Z husích jater a ostatních drůbků se uvařila sváteční kaldounová polévka. Pečínky se dosyta najedli také pasáci a pasačky hus. Chodili si totiž k hospodářům pro „paličky“, tj. husí stehýnka, která jim byla odměnou za celoroční službu.
Na selských usedlostech, kde se očekávalo mnoho hostí, se zabíjelo i menší prase. Vepřové se peklo i vařilo a podávalo se k zelí, ale i s omáčkami křenovou a „černou“ ze sušených švestek či s nakládaným ovocem. Připravovaly se rovněž obvyklé zabíjačkové pochoutky, k nimž vždy patřily voňavé jitrničky a jelítka. Když se prasata přestávala kolem roku 1890 načas chovat, připravovalo se maso ovčí (načesnekovalo se, aby ztratilo svůj specifický zápach a poté se peklo v peci; někde dusili a dokonce i telecí, v chudších domácnostech zabili alespoň kůzle.
Hovězí maso se však častěji kupovalo. Podávalo se vařené s křenem, jablečným i žemličkovým. Dosti výjimečně se kupoval zajíc, který se jedl s černou omáčkou a bramborovými knedlíky. Dříve o posvícení stínali i kohouta, kterého předtím symbolicky odsoudili k smrti. Dlouho se tento obyčej udržel, kde ještě ve 20. letech 20. století kromě kohouta zabíjeli i kozu. Po stínání obřadně zabité zvíře, nejčastěji pečeného kohouta, společně pojídala mužská chasa.
Ke každému posvícení samozřejmě patřilo i velké množství pečiva. Pekly se buchty makové, tvarohové i povidlové. Některé „koláče“ byly přitom velké jako cihla. Později na posvícenském stole nechyběly ani bábovky, pravidlem byl dostatek alkoholických nápojů, ať už piva či vína. Víno nebo pivo si chasa objednávala společně a každý pil, co hrdlo ráčí. Hospodyně měly proto napilno, a to především v sobotu, kdy bylo ke slavnostní hostině potřeba vše přichystat.
Do obce zavítali rovněž stánkaři, kteří místním nabízeli různé sladkosti, především oblíbený marcipán. Mládenci svým dívkám kupovali perník, obvykle ve tvaru srdce. Zcela jiného charakteru nežli společné a rodinné hostiny byla pohoštění, která pořádal stárek se stárkovou. Podávalo se při nich to, co u běžného svátečního oběda, tj. maso s knedlíkem a se zelím, pivo nebo víno.
Okázalé posvícenské pohoštění se příliš neodlišovalo ani v německých obcích. Kromě svátečního pečiva i dostatku vína a piva je mezi pokrmy nejčastěji zmiňováno pečené vepřové maso s bramborovým salátem, který připravovali ze zvláštní odrůdy brambor podlouhlého tvaru známých jako „Kipfler“, česky „rohlíčky“. Dále se podávaly pečené husy a vařené hovězí „z pravé svíčkové“. K pouťovým pamlskům, na které se těšily především malé děti, patřily kromě sladkostí i housky z bílé mouky, k nimž se přikusovala klobáska s křenem nebo hořčicí.
Zdroj: Rozkvět, obrázkový čtrnáctideník, 1927, č. 43, s. 8: Ejj, hody, hody Pestrý týden, V. Neubert a synové, Praha XV., 26.8.1939, č. 34, s.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
(Z cyklu Stará Šumava)