STARÁ ŠUMAVA: Šlejfíři
Nejen chlebem živ je člověk, řeknete si, když se podíváte na zmizelý svět řemesel a činností, které během staletí sloužily našim předkům k obživě. Jak šel čas, zachovaly se mnohé názvy povolání ještě v běžné řeči, ale už často v úplně jiném významu, než tomu bylo kdysi. Nože a řezné nástroje používají lidé všech kultur a epoch. Jsou symbolem moci, jsou vnímány jako umělecké objekty a multifunkční nástroje.
Vždy bylo důležité, nebo dokonce životně důležité, aby lidé měli nůž nebo zbraň s potřebnou ostrostí. Proto profese brusičů nožů vždy hrála důležitou roli ve společnosti. Ostření nožů je stejně staré jako historie lidstva a stále je zajímavé. ” Nůžký, nožé, brousíím, nůžký, nožé, brousíím… “…. šlejfíři se ohlašovali se svými šlapacími brusy, aby našim prababičkám nabrousili nože a nůžky.
Toto řemeslo však provozovaly osoby nevalné pověsti, na které bylo třeba dávat bedlivý pozor a rozhodně je nepouštět do stavení. „Sedí jako opice na brusném kameni,“ říká jedno německé rčení. Ale proč by vlastně měla sedět opice na brusném kameni? Protože broušení nůžek a nožů patřilo mezi potulná řemesla, v našich krajích vyhrazená kočovným brusičům, kteří putovali po šumavských samotách. A aby brusiči na jarmacích i jinde po vsích a městech, kde svoji práci nabízeli, snáze upoutali pozornost, pořizovali si někteří například opičku.
Jak malé úctě se v dávnějších dobách v obecném povědomí těšili zástupci tohoto řemesla, o tom svědčí i německý výraz pro brusiče nůžek „Schereschleifer“, který se stal synonymem pro slovo budižkničemu. I jedna z pohádek bratří Grimmů – Jak Honza ke štěstí přišel – mimoděk dokumentuje nízké postavení brusičů v dávnějších dobách. Brusič je totiž až tou nejposlednější a nejchudší postavou v pohádce, s níž má Honza co do činění. Brusiče či šlejfíře, kteří se rozlišovali dle toho, kterému řemeslu brusem sloužili. Tak byli šlejfíři kovářští, nožířští a postřihačští.
Kovářští brusiči bývali v cechu s kováři; bezpochyby stejně tak byli postřihačští šlejfíři u soukenníků a nožířští u nožířů v societě. Máme tu na mysli ne brusiče, kteří s malým brusem potulovali se světem a brousili nože a nůžky, nýbrž brusiče, kteří pracovali v šlejfírnách valných při vodách, při mlýnech postavených, a mohli zcela dobře býti počítáni mezi řemesla odborná. Řídko kdy měl šlejfíř brusírnu sám. Bývaly brusírny obecní; někdy cech řemeslný zřídil si nebo koupil takovou brusnici, a do těch brusíren šlejfíř byl najímán od obce nebo od cechu toho kterého řemesla.
„Má hubu jako šlejfírnu“ trefně, i když ne právě uhlazeně ukazovalo na toho, kdo má jazyk ostře nabroušený a dokáže spustit nekonečnou filipiku, až jiskry lítají – jako od šlapacího brusu anebo od toho s klikou. A „jede mu huba jako šlejfíři“? Inu, otáčivý brus vskutku jel k nezastavení a také potulný kejklíř, počítaný tak trochu mezi „světské“, se musel umět otáčet a dobře a pohotově své umění prodat. Chodíval i po šumavských vsích a jeho halasné vyvolávání „nůžky, nože brousím“ provázel zvuk ostrý jako břit. Jenže na ničem jiném se tak dobře nenabrousily sekyry a dláta, nože i nůžky, jako na jeho malém kamenném brusném kotouči, který si šlejfíř nosíval na zádech i se stojánkem a postavil tu na návsi, tu u stavení. Byli ale i hospodáři, kteří měli stát v kůlně nebo pod přístřeškem na dvorku pískovcový kotouč dokonce v necičkách i s hřídelkou, zadlabanou do postranic a ještě přikrytou záklopkou,aby celé to soustrojíčko nevyskakovalo. Voda sahala tak do třetiny kamene, chladila při broušení kotouč, a tak mohl být konec sakrování nad všelikou tupostí.
Zdroj: MORAVEC, Bedřich. “Světem jdoucí” : Řada figurek z našeho života venkovského. In ZIBRT, Čeněk NIEDERLE, Lubor. Český lid: sborník věnovaný studiu lidu českého v Cechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Sv. IV. Praha: F. Šimáček, 1895.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora