STARÁ ŠUMAVA: Hauzírníci

E.Krásnohorská: Obklopeny svěžími, vlhavými lukami, šeří se dvě řady starobných, dřevěných domků s přečnívajícími střechami, v jichž stínu všude nějaký obrázek práce, průmyslu neb rodinného žití, všude viděti ruch přičinlivých ruk a slyšeti bodrý hovor při jednotvárném hluku kladiva, brusu, hoblíku a pily. Žije zde lid čilý a k výrobě dřevěného zboží vycvičený, vedle malého jeho průmyslu i továrny-jedna na zboží dřevěné a druhá nedaleká sklárna-poskytují mu výživy, ku které pomáhají též pastviny ony svěží, na kterých se tak malebně vyjímá bílý, veliký skot s široce rozložitými rohy na pěkných hlavách svých…

Bývaly časy a to nedávné, kdy horal Němec českého souseda na Šumavě považoval za svého, rád se s ním stýkaje a přátelsky s ním smýšleje, kdežto mu cizí Němec, Bavor, zvláště však namanulý se Prus byl trnem v oku, za škůdce domácího míru, za vetřelce v domácí blahobyt, za nezvaného cizince jsa pokládán. Praví se mi, že doby ty již minuly, že idylická nevinnost národních styků již i v těch rajských zákoutích, kde jsme se při německém hovoru cítívali jako v kruhu upřímných dětí této naší vlasti, jako mezi přáteli bratrskými, jest, ne-li veskrze porušena, toť přece ohrožena i dotknuta ozvěnami horečného štvaní , které chce z nenávisti učiniti systém vypleňující.

Hauzírníci šumavští měli kolem krku na břicho zavěšený čtverhranný, nepříliš hluboký proutěný koš se zbožím. Kolem dokola přes okraj koše jako na výstavu visely tkanice do prádla, prádlová guma, tkaničky do bot, podvazky, pestré stuhy pro mladé parádnice i řemeny. V koši byly nitě, jehly, špendlíky s pestrými skleněnými hlavičkami, zavírací špendlíky i nějaká látací či vyšívací bavlnka, nitěné knoflíky a podobná textilní drobotina. V koši se našlo i zrcátko, hřebínek, spony do vlasů, žiletky do strojků na holení, modřidlo na prádlo, pro kluky se našly i jednoduché zavírací nože – rybičky a jiné drobnosti. Oporou při chůzi byla řádná hůl, ta se jim moc hodila i k podepření koše, když z něho obsluhovali kupující.

Dnes si jen těžko můžeme představit obtížný život hauzírníků, kteří chodili po svém přesně vymezeném rajonu obcí a městeček s rancem zboží všeho druhu. Nedůvěřiví a nevlídní venkované často neměli daleko pro urážky a nadávky, venkovská mládež pak i pro hození kamenem. Je s podivem, že tito muži uměli uživit své většinou početné rodiny a ještě i nějaké krejcary ušetřit. Od starověku podomní obchodníci vyplňovali mezery ve formální tržní ekonomice tím, že poskytovali spotřebitelům pohodlí od domu ke dveřím. Provozovali podél městských trhů a veletrhů, kde často nakupovali přebytečné zásoby, které byly následně znovu prodány spotřebitelům.

Hauzírníci dokázali distribuovat zboží do více geograficky izolovaných komunit, jako jsou lidé žijící v horských oblastech Šumavy a Bavorského lesa. Podomní prodejci se objevovali ve vesnici v průběhu celého roku (v závislosti na ročním období nebo dni v rámci týdne), a to víceméně pravidelně. Lidé je už znali, čekali na ně, neboť kromě zboží a služeb přinášeli i novinky ze světa a informace od známých. hlavním zdrojem příjmů zdejších lidí podomní obchod, zejména se lněným plátnem.

Hauzírník směl obchodovat jen s takovým množstvím zboží, které byl s to unést sám; nebylo dovoleno používat povozů s potahem. Šumavští podomní obchodníci (Hausirer) rádi putují za zákazníky daleko do kraje, zvláště hlouběji až do Rakous, vždy se však opět vracejí do svého drsného šumavského domova. Dříve obchodovali s malými pestrými kulatými zrcátky, která se vyráběla v dávno zaniklých sklářských hutích, rovněž tak se skleněnými perlami ze Stach, které měly hrát významnou roli jako směnný předmět při obchodu s otroky. U mužů-hauzírníků se vyžadoval minimální věk 30 let, u žen let 20. Výjimka věku mohla být povolena pouze mužům, kteří se prokázali neschopností výkonu vojenské služby.

Podomním obchodem se mohl zabývat občan, pokud získal potřebné povolení a byl mu vydán hauzírnický pas. Pas měl platnost pro kraj, v němž byl vystaven. V jiném kraji mohl obchodník působit nejvýše deset dnů, pro delší pobyt musel předložit pas k vidování tamnímu úřadu. Profese podomního obchodníka souvisela samozřejmě s určitými povinnostmi definovanými zákonem. Legitimací byl podomní průkaz s údaji o svém držiteli, druhu a předmětu živnosti, počtu doprovázejících osob a prostředcích k transportu. Termín byl převzat z německého „Gewerbebetrieb im Umherziehen“, dosl. čes. překl. „provozování živnosti v potulování“. . Knížka podomního obchodníka uváděla jeho jméno, příjmení, místo a rok narození, bydliště a místo domovské příslušnosti, stav, náboženské vyznání. Následoval popis osoby (postava, tvar obličeje, barva očí, tvar nosu a úst, barva vlasů a zvláštní znamení).

Hauzírníci měli obvykle své rajóny, které pravidelně zásobovali. Při vstupu do města nebo vesnice si musel podomní obchodník vyřídit povolení od městského úřadu nebo vesnického představeného, což bývalo zapsáno do hauzírnického pasu. Své rajóny si hauzírníci pečlivě hlídali, aby je nenarušoval podomní obchodník-konkurent. Porušování této nepsané dohody bývalo předmětem ostrých hádek, čas od času docházelo ke sporům, ba i rvačkám, které se řešily také na úrovni zemských úřadů. Velká část hauzírníků provozovala svou profesi nepřetržitě v létě i v zimě. Na cestu nastupovali ze svých trvalých bydlišť na jaře, několik týdnů se zabývali podomním obchodováním, pak se nakrátko vraceli ke svým rodinám, aby za několik dnů opět vyrazili na cesty s novými zásobami zboží.

Mezi obyvateli vesnic a městeček byl podomní obchod velmi oblíben. Mnohdy se mezi podomními obchodníky a jejich zákazníky vytvářel blízký vztah. Nejenže v odlehlých místech zbavovali zákazníky starostí s nákupy zboží ve vzdálených městech a městysech, spojenými se ztrátou času a zvýšenými výdaji, ale umožňovali lidem nákup zboží za přijatelnou cenu a v požadované kvalitě. Seznamovali je s novými výrobky a fungovali také jako poslové různých informací a vzkazů, např. od příbuzných bydlících v jiných obcích apod. Profese podomních obchodníků ovšem nepatřila k výnosným a na konci předminulého století už byla mnohými považována za východisko z nouze.

Podomní obchodníci zpravidla nedisponovali větším množstvím kapitálu ani takovými částkami, které by mohly odstartovat budování „kamenného“ obchodu. Také zisky, které podomní obchod vynášel, většinou sotva stačily na prostou obnovu podnikání a na obživu rodiny. Odviselo to namnoze od sociálního statutu klientely, kterou byli převážně dělníci, vesnická čeleď, domkáři, jen výjimečně zámožnější sedláci a měšťané – tedy vrstvy, které si mohly dovolit nakupovat jen levné zboží. Rozdíl mezi cenou, za kterou hauzírník nakupoval u výrobce, a cenou, za kterou prodával, nemohl být vysoký.

Zdroj: Exner, Walter (Hg.): Die Hausindustrie Österreichs : Ein Commentar zur Hausindustriellen Abtheilung auf der Allgemeinen Land- und Forstwirtschaftlichen Ausstellung. Wien 1890

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora