STARÁ ŠUMAVA: Panna Marie Sněžná v Kašperských Horách a pouť k ní
Pouť. Slovo, které má dnes pro většinu lidí zcela jiný význam než v minulosti. Poutě jsou svátky s čistě církevním původem a tradicí. Pojďme se podívat o několik desetiletí dříve, do doby, kdy pouť neznamenala jen střelnice, kolotoče a cukrovou vatu…
Je tomu teď už hodně let, velice dobře si však ještě vzpomínám na pouť z Dlouhé Vsi k Panně Marii Sněžné do Kašperských Hor, která se konala každoročně v den 5. srpna. Byla to největší a nejkrásnější pouť v celém okolí. Z daleka široka přicházeli poutníci a brali na sebe často i dalekou cestu, aby mohli být při té velké a slavné události. Všichni se na slavnost těšili už dlouho před ní, především my děti. Mnoho týdnů zabíraly přípravy. Velká mariánská socha, která stála v našem kostele na bočním oltáři vpředu, se musila vyčistit a uvést do plného lesku. Dostala závoj zdobený květy a barevnými stuhami a kolem podstavce se pnul věnec z bílých růží. Vyhlížela pak opravdu překrásně. Socha, která měla značnou váhu, musila být předem namontována na speciální a stabilní nosítka, aby se dala snáze transportovat. Čtyři dívky, které už byly u svatého přijímání, měly čestný úkol nést Pannu Marii na svých ramenou do Kašperských Hor a čtyři dívky musily kráčet po jejich boku a držet v rukou splývající stuhy. Moje sestra Anna byla také několikrát přitom. Byla po celý svůj život velice hrdá na to, že tenkrát směla Pannu Marii nést. Byl to pro ni velký zážitek z dětství.
A konečně tedy nastal ten den. Toho poutního rána se už před šestou hodinou všichni účastníci shromáždili před kostelem sv. Filipa a Jakuba v Dlouhé Vsi a zaujali rozestavení. Když byl každý na svém místě a děvčata měla svou Matku Boží na ramenou, vydalo se procesí do Kašperských Hor. Vepředu šel farář se svými ministranty a nosiči korouhví se svými bohatě vyšívanými praporci, následně pak celé poutní procesí. Cestou do Hor se poutníci hlasitě modlili a zpívali nábožné písně. Ta pěší cesta obnášela asi 8 kilometrů. K procesí se během ní připojovalo stále víc poutníků z přilehlých obcí, až z toho byl opravdu mohutný zástup, blížící se ke svému cíli.
Občas se dělaly malé přestávky a ta čtyři děvčata mohla odložit těžkou sochu ze svých ramenou a trochu si odpočinout, načež je vystřídaly zbylé čtyři družky. Bylo opravdu velice náročné nést tu figuru po trase tak dlouhé. Mnohdy pomohli i rodiče. Prvou zastávkou byly Bohdašice, pak se šlo dál přes Tuškov na Kašperské Hory. Před příchodem sem byla vykonána ještě jedna malá přestávka, při níž se čekalo na kostelní zvony z města, kam pak procesí konečně vstoupilo. Městský farář a ministranti nám vyšli s pozdravem naproti a provázeli nás až na náměstí. Ze všech stran, z celého okresu i širšího okolí sem proudily zástupy poutníků, a když pak všechny dorazily, naprosto zaplnily městský farní kostel sv. Markéty. Množství lidí ve městě bylo nepřehledné – davy, davy a zase davy všude. Bylo úchvatné, jak chtěli být všichni přitom.
Po bohoslužbě se všechna procesí před kostelem zařadila do velkého a dlouhého slavnostního průvodu, který se vydal za hlaholu zvonů a doprovodu dechové hudby dolů k poutnímu kostelu Panny Marie Sněžné. Začátek průvodu tvořili podle starého obyčeje Stodůlečtí. Měli také velice pěknou mariánskou sochu, vždycky v krásném odění, plášti a stuhách, na hlavě věnec z růží. Také tady byla čtyři děvčata k jejímu nošení a čtyři k držení stuh. I Sušičtí se podíleli na pouti do Kašperských Hor. Ti měli zase krásnou sochu Anděla Strážce, nesenou čtyřmi mládenci. Když došli dolů k poutnímu kostelu, vnesli nosiči korouhví své korouhve dovnitř kostela a upevnili je do držáků k tomu určených, umístěných po straně kostelních lavic. Ministranti si také nalezli svá místa a pak už mohla započít slavnostní pobožnost, která byla vždy sloužena větším počtem kněží.
Množství lidí přistoupilo ke svatému přijímání a po mši bylo uděleno kněžské požehnání. Poutní kostel nedokázal pojmout všechny poutníky a spousta se jich musilo účastnit mše svaté pod širým nebem. Mezitím se za kostelem seřadil oddíl ostrostřelců k pozdravné salvě. Velitel vydal rozkaz nabít zbraně a obrátit je k nebi. Poté, co zvolal: “Palte!”, zazněl naráz výstřel ze všech hlavní. Při odchodu z kostela si podle starého obyčeje účastníci poutě zacházeli omýt oči vodou při kapli řečené “Grandl”. Ta čistá a zdravá voda z malé studánky měla, jak se říkalo, léčivou sílu.
Legenda vypráví, že dříve na místě, kde dnes “Grandlkapelle” stojí, rostlo husté jalovcové křoví, v jehož středu vyvěral průzračný pramen. Nikdo si ho zvlášť nevšímal, nanejvýš se za horkých žňových dnů každý rád napil chladné vody. Jednou však, bylo to v zimě, tu jedna žena sbírala z keřů zmrzlé jalovcové bobule. Poněvadž ale měla nemocné oči, viděla malé bobule špatně a stále se píchala o ostré jalovcové jehličí. Byla opravdu nešťastná nad svou bezmocí a hlasitě naříkala. Náhle se nad jejími bědnými zraky rozlila něžná záře a jakýsi hlas ji oslovil: “Omoč své oči tou čerstvou vodou!” Nato ta žena přistoupila k prameni a omyla si obě oči ledově chladnou, průzračnou pramenitou vodou. Od hodiny byly její oči zdravé a viděly stejně dobře jako kdysi. Plna radosti vyprávěla všude ve městě o svém uzdravení a teď se sem ze všech stran začali obracet lidé s nemocnýma očima a hledali zázračnou pomoc ve své nouzi.
Dodnes si myjí zbožní šumavští poutníci rádi svůj zrak v té bystré proudící vodě, řinoucí se nyní vedle malé kaple do kamenné nádržky. Také nám se stalo zvykem zajít při každé návštěvě města a městského a poutního kostela i ke kapli s pramenem a omýt si tam oči v naději, že opět lépe uvidí. Pro nás děti nastalo ovšem to pravé dění teprve po bohoslužbě, poněvadž od poutního kostela Panny Marie Sněžné Dlouhou ulicí až k náměstí a kolem městského farního kostela se táhla řada kramářských stánků, na nichž obchodníci z okolí i zdaleka nabízeli ke koupi, co jen si člověk dokázal pomyslet. Poutní suvenýry v nespočetném množství, pamlsky, perníky, hračky, hodiny, šperky, řetízky, šátky mamince, krajky a stuhy, výšivky a paličkované krajky, látky a nádobí, boty a oděvy atd.. Také ovoce a zelenina tu byly k dostání. Nás zejména lákaly solené okurky ze sudu, ze kterého bylo možno dostat, té dobroty, i malý “Heferl”, tj. hrneček láku k napití.
Byla to opravdu velká radost, když nám k tomu tatínek ještě koupil nějaký ten špekáček a “Herndl”, tj. rohlík. Kromě toho tu byla většinou ještě červená sodovka pro zahnání žízně. Na místě vyhrazeném jinak pro kravské trhy za nemocnicí byl také čilý ruch. Čepovalo se tu pivo, byly tu rozestaveny řady stolů a lavic, střelnice, houpačky a kolotoč. U střelnice mohl každý projevit svou zdatnost a dobrou mušku. Ten, kdo měl štěstí, odnesl si domů i nějakou výhru, třeba papírovou růži, obarvená peří nebo různé figurky. Trochu větší trofejí byla látková opička nebo laciná panenka. Většinou jsme se směli jednou nebo dvakrát i svézt na kolotoči nebo zhoupnout na houpačkách. To bylo snad pro nás to vůbec největší potěšení. Spokojení a šťastní z toho, co jsme zažili, také ale trochu unavení jsme se pak kolem třetí hodiny odpolední vydali od dobytčího tržiště v Kašperských Horách na cestu domů do Dlouhé Vsi. Ještě jednou procesí zamířilo ke dlouhoveskému kostelu pro závěrečné požehnání a celý ten krásný a na zážitky tak bohatý den skončil.
Také jiná legenda vypráví o vzniku “Grandlkapelle” a poutního kostela Panny Marie Sněžné v Kašperských Horách. Kdysi prý žila v Klatovech jedna vdova se svými dětmi. Matka však brzy zemřela a nejstarší syn se vydal po její smrti do světa na vandr. Svůj podíl na dědictví přenechal mladším sourozencům a nevzal s sebou nic, než starý mariánský obraz, který chovala nebožka matka vždycky ve veliké úctě. Schoval jej do svého ruksaku a putoval s dobrou myslí ke Kašperským Horám. Když stoupal od Häuselmühle nahoru k městu, musil si maličko odpočinout a usadil se na místě, kde dnes stojí “Grandlkapelle”. Jakmile se mu zdálo, že už se dost zotavil a chtěl zase jít dál, nedokázal najednou svůj ruksak s mariánským obrazem nijak zvednout. Nedokázal ani ten obraz z ruksaku vyjmout. Tu poprosil jednu kolemjdoucí ženu, zda by mu nedohlédla na jeho zavazadlo. On sám však běžel k děkanovi, aby se ho zeptal na radu. Ten mu řekl, že Matka Boží tady chce zřejmě zůstat a on zde ten obraz musí ponechat.
S těžkým srdcem se chlapec rozloučil s drahou upomínkou na matku, ale zůstal ve městě přece jen do té doby, než byla na místě zázraku vztyčena boží muka. Tam se dal obraz, předtím tak těžký, lehce zavěsit. Po nějakém čase vezl tudy jeden čeledín z Prostředního mlýna, opravdu drsný chlapík, mouku do města. Jak přijel k božím mukám, nechtěli koně samou únavou ani o krok dál. Tu čeledín v domnění, že na tom nese vinu zázračný obraz, s utrhačnými nadávkami sekl po něm bičem. Okamžitě vytryskly z čela Matky Boží velké krůpěje krve, jejichž stopy jsou patrny dodnes. Jako šílený prchal odtud rouhač a zabil se. Z daleka široka proudily sem však lidské zástupy, aby spatřily zázrak a usmířily Naši Milou Paní modlitbou a obětí.
Každoročně se konaly k tomu místu v den 5. srpna velké poutě a brzy moha být z ofěr zbudována kaple. Početctitelů zázračného obrazu mohutněl i nadále a šířila se tak i pověst o bohatství milosti, jež toto místo vyzařuje. Konečně nad kaplí vyrostl i nádherný poutní kostel, kam měl být obraz z kaple přenesen – ten se však vždycky vracel na své původní stanoviště. Bylo nutno pokusy vzdát a pro kostel byl posléze zakoupen obraz nový. Nevědělo se však, jaké jméno nové poutní svatyni dát. Tu se stalo, že prostřed léta a právě ve výroční den zázraku s krví na kostel nasněžilo, až byla jeho střecha celá bílá, a tak od té doby je i nazýván kostelem Panny Marie Sněžné. Proto se dne 5. srpna konává v Kašperských Horách ona slavnost Panny Marie Sněžné, k níž se scházejí procesí ze široka daleka.
Zdroj: Böhmerwäldler Jahrbuch 2014, s. 115-119 Willibald Jung autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora